Jedním slovem? Bezradnost.
Lidstvo je postaveno před nejvýznamnější objev v historii, chvíli trapně postává a pak se raději dívá jinam. Hrdinové jsou postaveni před zásadní životní výzvy a nějak jimi plus mínus proklouznou, dále to nebudeme rozebírat. Autor si připravil sérii obehraných karet klasických prvků, a pak ji odehrál, technicky správně, ale bez zájmu, jiskry a invence.
Kniha není vyloženě špatná, ale není ani dobrá; nepřináší nic nového a i klasická klišé podává hrubě a neučesaně.
Zkusím to nyní trochu rozvést, ale nevyhnu se přitom spoilerům:
Tak předně podtitul knihy je Bitva o Gelidor, ale k žádné bitvě o Gelidor v knize nedojde. Hlavní titul je Azhareida – azhar je podivnou přesmyčkou vzniklé pojmenování pro mimozemské bytosti, které se v knize několikrát skutečně objeví. Legrační je, že kdyby v knize nebyly, příběh by se mohl odehrát víceméně stejně.
Nicméně moc se o nich nedovíme, jen že mají oko jako chobotnice, pařáty jako mravenci kusadla, chápavý ocas a taktické smýšlení shodné s lidmi. Jejich biologie je samozřejmě na bázi čpavku. Platí nepsaná zásada, že každý autor sci-fi musí v životě napsat alespoň jeden příběh o čpavkovém životě a ono se to nabízí, chemolitotrofní organismy mají nám tu nejvzdálenější fyziologii, jakou na Zemi najdeme. Psal o tom už Asimov (http://www.bigear.org/CSMO/HTML/CS09/cs09p05.htm) a píše o tom zasvěceně i autor (https://www.osel.cz/12770-co-nalit-mimozemstanovi.html) Problém je v tom, že z tohoto faktu v příběhu nic moc nevyplývá. Ano, lidé mohou použít svou atmosféru jako jed a naopak lidské ostatky se v místní atmosféře rychle rozpouštějí a ztěžují ohledání a ano, obě životní formy budou muset vždy udržovat odstup, ale jinak tady prostě máme celkem ordinérní mimozemšťany, vnímající, přemýšlející a socializující se podobně, jako my, s nimiž časem patrně nebude velká potíž nezávazně si pokecat. Tento případ evoluční konvergence tak představuje další nevyužitou šanci, jimž je kniha naplněným masovým hrobem.
Na obálce vidíme kosmonauty na planetě s nazelenalou atmosférou. První z nich si prohlíží utrženou paži nějakého chlupatého tvora, zjevně nepozemského. Ta paže je velmi dlouhá a zakončena drápy. Dlouhá paže = silný úder. Takže vidíme zbraň schopnou ohrozit lidský život.
Všichni kosmonauté mají shodné skafandry, ale ti v pozadí míří zbraněmi na toho v popředí, což naznačuje nesvornost, resp. nezjevnou opozici, schopnou použít výhrůžku smrtící silou.
Takže máme temnou planetu, mimozemšťana schopného zabíjet lidi a lidi schopné zabíjet jiné lidi.
Potrvá 330 stran, než se k tomuto obrazu a k této informaci dopracujeme. Jinak řečeno, polovina knihy je expozice, naštěstí zápletka mnoho místa nepotřebuje a vyvrcholení se vleze na pár stránek.
Ještě dalších skoro třicet stran ale potrvá, než se čtenář dozví jednu docela podstatnou informaci, a totiž že ačkoli se píše jednatřicáté století po Kristu a nacházíme se padesát světelných let od Země, tak lidstvo ještě nepotkalo žádný mimozemský život.
A to si myslím, že dost mění úhel pohledu, s nímž čtenář k příběhu přistupuje, a to si myslím, že mělo být zmíněno mnohem dříve.
Chování postav ale taková drobnost nijak neovlivní. První skuteční emzáci, nebo padesáti, všechno jedno. Hrdiny napadne, že takhle vyspělé organismy budou potřebovat i méně vyspělé na nižších příčkách ekosystému, ale ani je nenapadne, že by se zde mohly vyskytovat také bytosti na vyšších příčkách.
Jakmile je konečně odbyta expozice, nastupuje přepis filmu Avatar, sice bez té love story obšlehnuté z Pocahontas, ale zato s někdy takřka shodnými prvky v oblasti bojové techniky, a to na obou stranách. Jakmile malá vojenská jednotka plus dva civilové-hlavní hrdinové spadnou do tunelů vedoucích k hnízdu azharů, načež začnou vojáci odpadávat, ale hrdinové se stále nějakým zázrakem drží, je jasné, že musí dojít na blízké setkání třetího druhu. A tady autor překvapil, když se po nekonečných nudných popisech bojů v jeskyních konečně dostane člověk a azhar tváří v tvář na krátkou vzdálenost a čtenář je napjat, jakým způsobem spolu začnou komunikovat… tak hrdinové prostě azhara zastřelí a jdou dál. To jsem věru nečekal.
Avatar pokračuje, ale hrdinové se jej již neúčastní. V knize jsou totiž dvě hlavní příběhové linie, pátrání po emzácích a vyšetřování vraždy. Nelze však říct, že by se prolínaly. V jednu chvíli je na talíři jedna, v další druhá a předěl mezi nimi je poměrně ostrý. Vlastně by se dala každá linie vyprávět zvlášť z pohledu jiné osoby a byly by z toho dva příběhy, které se občas potkávají.
Detektivní linie je také bídná. Pakliže se na straně 48 dozvím, že všechny firemní skafandry mají pevně zabudovaný radiomaják a na straně 92 si zase hrdina všimne, že jistá postava má v bejváku vystaven vlastní osobní na míru ušitý republikový skafandr, jediný takový na celé planetě, tak nevím, proč musím čekat ještě šest set stran, než to docvakne i hrdinům.
No a pak už to teda nějak skončilo, po rozvláčném závěru následuje ještě epilog, který ukazuje, že hrdinové jsou pořád stejně bezradní, prázdní, ploší, nudní a zbyteční, jako byli na začátku.
Oceňuji, že od „tato zbraň selže jen ve 3 % případů“ k „zbraň selhala“ to trvalo jenom 335 stran.
Vtip s dorůstáním pektenitů je super, ale bohužel, je jediný takový v celé knize. Nebo druhý, pokud beru i zjištění, že azherská končetina má dva drápy, kdežto cepín jen jeden špičák. Ale takhle promyšlená by měla být většina prvků v knize.
Scéna se znásilněním a mučením (a deportacemi/popravami) je správně slizká a hnusná a odporná, ale kdyby tu nebyla, příběh by si toho ani nevšiml a ani hrdinové nevypadají, že by je to nějak ovlivnilo.
Mimochodem, hapruje tam časování, šéf bezpečnosti současně zatýká a znásilňuje a současně velí osobně týmům v terénu.
Zaujaly mne „imenzní mikroskopy,“ napřed jsem si myslel, že mají být „imerzní“, ale autor opakuje imenzní, takže to asi bude nějaký druh mikroskopu, který mi semestrální kurz laboratorní techniky zatajil a google nedohledal.
Prostředí je velmi retro, v tisíc let vzdálené budoucnosti si ředitel zakládá na dokonalém obleku a jeho sekretářka na pouzdrové sukni. V chodbách zatím poblikávají zářivky. Lidé se přikrývají polyesterovými dekami.
Vojenská technika také odpovídá projektům současným a žádná překvapení se nekonají. Respektive, tam, kde by voják roku 2024 použil drony, tam se v roce 3092 musí lopotit pěchota.
Zajímavé je, že vojáci jsou ozbrojeni puškou i samopalem současně. Škoda, že neexistuje nějaké kompromisní řešení, oh wait!
Když již zmiňuji techniku, teplota na povrchu kolísá mezi -30 °C a -90 °C a hrdinové občas zmíní, že by je zajímalo, jak v takovém prostředí funguje technika. Tím to ale končí. Extrémně nízké teploty příběh nijak zvlášť nemodulují, nejsou nijak využity a kdyby tam bylo mínus deset, tak to bude fungovat úplně stejně.
Což mi připomíná, že v tomto světě při mínus třiceti běžně teče nafta. Že by to bylo tím výrazně vyšším tlakem?
Z nějakého důvodu jsou kosmická tělesa přejmenována. Hvězdu 47 Ursae Majoris dnes známe jako Chalawan, ale v románu se jí říká Efesuma. Exoplanetu Taphao Thong autor přejmenoval na Lykaon, Taphao Kaew zase na Argos. Nevím proč. Lykáón byl otcem Kallistó, kterou svedl Zeus a Héra ji za to proměnila ve velkou medvědici, kterou následně Zeus vyzdvihl na oblohu jako souhvězdí Ursa major, takže tohle trochu smysl dává. Asi.
Happy end se vlastně nekoná, bezradní hrdinové mohou jen sledovat, jak se situace mění v další fázi totalitarismu a čtenář si říká: Máte se vy dva vůbec rádi? Naučili jste se něco? Změnil vás ten prožitek nějak? Budete něco dělat? Kdo jsou vlastně ti azherové a jak žijí? Dozvíme se o nich něco? A především: Jak zareagovalo ostatní lidstvo na tento objev?
Nic z toho není zodpovězeno.
Závěrem: Je to zkrátka jedna velká bezradnost a promarněný potenciál, který by se docela dobře dal situovat do prostřední Mostecké uhelné pánve.
Nu, a protože já mám happy endy rád, tak si jeden připíšu:
17. 1. 3094
Desítka ligových lodí třídy Zeta zaujala pozici nad severní hemisférou planety Arzhinnis, posledního ze světů Efesuma, které ještě nepatřily Lize. Druhá desítka ovládla nebe jižní polokoule.
Desítky tisíc výsadkářů čekaly jen na povel generálního managera. Arzhinniská milice, ozbrojena dlouhými tyčemi a Molotovovými koktejly, se ukryla do skalních puklin a lávových tunelů svého rodného světa a čekala na přílet bitevních letounů, exoskeletované mobilní pěchoty a autonomních bojových vozidel. Generální manager ještě jednou pohlédl na obrazovky situačního schématu. Vše bylo připraveno. Vše bylo dokon-
„Co je to za signál v levém dolním kvadrantu?“ zavrčel generální manager podrážděně. Nesnáší nedokonalost!
Jeho pobočník, který měl nižší hodnost a také nižší postavu, se obrátil na operátora senzorů, který měl ještě nižší hodnost i postavu a ten zase na pomocníka (ještě nižší hodnost i postava – tento prvek se v knize objevuje několikrát; kariérní růst jde v Lize ruku v ruce s fyziologickým, zjevně):
„Prověřte to!“
„Již to prověřuji, pane. Musíme chytat nějaké duchy, tím směrem není nic, než hluboký vesmír.“
„Že by past?“ zamumlal pobočník.
„Zaměřte tím směrem dálkový radar!“
„Zaměřeno. Signál odeslán. Doba do příletu případného doraženého signálu dvacet sekund.“
O šest miliard kilometrů později radarová anténa zachytila odražený signál a pomocník, operátor, pobočník i generální manager zbledli.
Nebyl tam hluboký vesmír.
Byly tam bitevní křižníky.
Desítky, stovky.
Lidstvo přiletělo bránit své nově objevené přátele před svými vlastními devianty.
P.S.: Kdo si chce přečíst kratičkou a zábavnou črtu o vztazích mezi lidstvem budoucnosti a čpavkovou inteligencí, doporučuji Když ještě žili lidé od C. Simaka, konkrétně Čtvrté zastavení. Ono to vyšlo v roce 1952 (u nás 1970), takže tam lidé ještě běhají po „povrchu Jupitera“, ale základní myšlenka je jasná a vtipná i po letech.
Což je, ostatně, základním znakem dobrého příběhu. Ne křečovitá věrnost soudobým vědeckým poznatkům, ale pohled za ně, do roviny jejich významů.