Heleďte, mám-li být upřímný, může za to Firejs. On teda může za spoustu věcí, ale za tuhle, z mého pohledu, především. Firejs je dobry synek, ale účinně to maskuje frajerstvím a především má dar lidi kolem sebe hrozně nakrknout. Je to takový ten „someone is wrong on the internet“ týpek – a současně klíčová postava československé zombie komunity. Takže když vyhlásil literární soutěž, byla na téma zombies a byla vyhlášena takovým pečlivě spočítaným arogantně kreténským způsobem, že mě vytočila a donutila sednout za klávesnici.
Zombie horory, to je klinč postmoderní popkultury, v níž zabíjet lidi je špatné, zabíjet zvířata taky, skřeti jsou zprofanovaní Pánem prstenů… a tak bylo třeba vymyslet nějaký druh postavy, která bude jako-člověk, ale nebude to člověk a zabíjet jej bude sranda. Už samotná tahle dehumanizace mne zvedla ze židle – a podráždila buňky inspirace. Firejsovo zadání znělo „Může to být na jakékoliv téma, klidně jabloňový sad, kde se otevřely brány samotného pekla, láskyplný příběh na kozí farmě nebo masakr na vesmírné stanici,“ a já postupně napsal všechny tři povídky, první o kocourku Modroočkovi a druhé dva z vesmíru Kosmického sboru, který tímto aktem vznikl.
Aby byl masakr co nejmasakrovatější, přizval jsem do holportu Řepu, který dělal mil-sim studenoválečné US Army a který je kovaný ve filmech o masakrech. A tak vznikly multipaly, bitevní skafandry, československá Hvězdoplavba, Krásivci… a také postavy Milana, Františka, Laury, Breziny a Kvasničky.
Masakr na vesmírné stanici
Horda krvelačných zombie uháněla ztemnělou ulicí osvětlovanou pouze ohni hořícího města. Nezastavovali se ani aby okousali ohořelé a roztrhané mrtvoly vojáků, ne, uháněli dál, větříce čerstvou kořist. Živou kořist.
„Lauro, dlouho už je neudržíme!“ křičel mohutný černoch s lehkým kulometem M 249 v rukách jako lopaty. Jeho hluboký hlas vibroval zoufalstvím a beznadějí. „Pospěš si!“ Na barikádě z převržených nákupních vozíků za ním se vztyčil vysoký tmavovlasý muž, v každé ruce brokovnici SPAS 12 a střílel ránu za ránou do uhánějícího davu uslintaných zombie. Černoch trhl hlavou a rychle se otočil zpátky, aby jej podpořil dlouhými dávkami z kulometu. Ohnivý jazyk prozářil tmu, ze které zpátky vystříkly proudy černé, chladné krve.
„Dělám co můžu!“ vykřikla štíhlá blondýnka, která klečela u dveří zavřeného supermarketu a pokoušela se je odemknout vlásenkou.
„Pozor, zprava!“ vykřikl černoch, ale jeho řev zanikl v jekotu rozzuřené zombie, která na něj skočila z kandelábru, a v bublání krve stříkající z prokousnuté krční tepny. Brunet odhodil brokovnici, zpoza pasu tasil pozlacený Desert Eagle a odstřelil bestii z parťákova krku. Spolu s blondýnkou přiběhli k umírajícímu muži. Dívka si utrhla kus blůzky a snažila se přiložit na krk škrtidlo, aby zastavila prudké krvácení z příšerné rány.
„Slibte mi…“ sténal umírající, „slibte mi, že se nevrátím zpátky…“ s těmi slovy zavřel oči a zemřel.
„To ti slibuji,“ pravil brunet a hlas se mu třásl žalem. Pak pozvedl levou ruku s brokovnicí a jedním výstřelem rozmašíroval hlavu svého parťáka na kusy. Hned na to se otočil a pokračoval ve střelbě do chumlu zombie, deroucích se přes provizorní barikádu. Ustupoval přitom ke dveřím.
„Honem, Lauro, už jsou skoro tady!“ Další skákající bestii odstřelil doslova pár centimetrů od svého krku.
„Hotovo!“ vykřikla dívka a otevřela dveře. Stál za nimi noční hlídač, také zombifikovaný, ale než stihl zareagovat, vyskočila dívka do vzduchu a dračím kopem ho poslala přes turniket. Ještě než dopadla, měla už v ruce pistoli Glock a dlouhou dávkou rozstřílela oživlé mrtvole hrudník na cáry.
Brunet ještě jednou vystřelil za sebe a pak proklouzl plechovými dveřmi a zabouchl je za sebou. Jedna zombie strčila ještě do dveří ruku, ale tu ustřelil Desert Eaglem. Zámek zacvakl.
„Jsme v bezpečí,“ vydechla dívka.
„Ale na jak dlouho?“ odvětil muž, prodral se turniketem a začal se rozhlížet po regálech. Ihned našel, co hledal – motorovou pilu Stínej Pro XP-7000.
„Dobrá,“ zamumlal, „tohle se nám bude hodit.“ Otočil se a ruka s pilou mu klesla. Laura odložila Glocka na pokladnu a právě si rozepínala poslední knoflíky blůzky. Ňadra měla bledá a bradavky…
V místnosti se rozsvítilo.
„Ty ještě nespíš?“ Příchozí si zul boty a kopl je do rohu.
„Seš snad moje máma?“ odvětil oslovený.
„Na co to koukáš za sprosťárny?“ Na obrazovce televize se právě blondýnka prohýbala v křeči opakovaného orgasmu a brunet přitom střílel do zombie lezoucích ze dveří pro údržbáře. „Bože, co to je? Myslel jsem, že budeš nějaké pěkné soudružce ukazovat své umění jemné manipulace v mikrogravitaci a dokonalé zvládnutého stykovacího manévru, a ty tady koukáš na – zombie horory? Franto, já tě nechápu.“
„Co se sakra staráš?!“ vypěnil František. „Kecám ti já do tvýho volna?!“
Nově příchozí si přistrčil židli k televizi a sesul se na ni.
„Promiň, kámo,“ omluvil se a na tváři vykouzlil vážný výraz. „Chtěl jsem ti nechat volnou cimru a tak jsem vzal Karla a Lakatoše a šli ožrat poručíka Millera. A teď… nevyšlo to?“
„Nevyšlo,“ zachmuřil se František.
„Služba?“
František se zachmuřil ještě víc. „Ne. Štábní praporčík Jurij Domovojski.“
„To je blbý.“
Chvíli seděli tiše, rušení jen vřískotem blondýnky z videa. Právě ji opakovaně znásilňovala tlupa zombie v různých stádiích rozkladu, zatímco brunet se k ní snažil probít skrz tisícihlavý dav bestií, přičemž se kolem sebe oháněl obrovskou motorovou pilou, pod kterou měl podvěšenou menší motorovou pilu.
„Dáš si pivo?“
„Hm.“
„Gambrihnus?“
„Mám na výběr?“
„Starobahno.“
„Hm.“
Lépe naladěný muž vytáhl zpod postele dva balíčky, vrazil do nich brčka a poslal je vzduchem k tomu hůře naladěnému.
„Zdař Bůh!“
„Zdař Bůh.“
Usrkli.
„Znal jsem jednoho…“
„Milane, umíš i nějakou jinou historku než ‚Znal jsem jednoho‘?“
„Chceš slyšet historku nebo se chceš dívat na… co to je… proč píchá tu mrtvolu houslema? A co tam dělá ta kočka?“
František vypnul video. „Asi chci radši slyšet historku.“
„Máš ji mít. Znal jsem jednoho, co furt vysedával na Nové Moskvě, a ten tvrdil, že pivo se vůbec nevozí ze Země. Že prý má každá hlídková korveta zvláštní tank, na který si akorát posádka napojí defekační ventily skafandrů a pak to Správa posílá nám na mateřské lodě jako pivo. Všichni jsme se shodli, že to by vysvětlovalo tu chuť. Jenže tam s náma seděl jeden Amík, a že prý se to musí vyzkoušet. Jako jestli to je vůbec možné, nebo jestli to jsou jen takové pivní řeči. Chápeš.“
„Už vidím, kam to bude směřovat.“
„Nepředbíhej pointu! No takže tohle ten Amík řekl a ten našinec z Nové Moskvy se samozřejmě nakrknul, trochu na sebe řvali, ale nakonec se shodli, že to zkusí. Ten chlápek byl náhodou hangárový návodčí a nečinilo mu problém odstavit jednu nádrž piva do rohu hangáru, kde měl ten Amík službu. Shlukli jsme se na galerii a sledovali celou akci. Borec se rozhlédl kolem, odložil pušku, přistoupil k nádrži a napojil přes multispojku svůj defekační ventil na plnící ventil nádrže.“
„Nepřivázal se?“
„Ne.“
„Takže nebyl úplně blbý.“
„Byl tak blbý, že ho ani nenapadlo se přivázat. Nepřerušuj.“
„Už mlčím hubou.“
„Napojil si do rozkroku megalitrovou nádrž piva a otočil ventil.“
„Bože.“
„Víš, jaký je plnící tlak pivního tanku? A víš, co to znamená ‚prolít se pivem úplně naskrz‘?“
„Au.“
„Přesně tak. Urvalo to multispojku a borce to poslalo na druhý konec hangáru, ale ještě předtím to do něj napumpovalo pár litrů piva reverzně přes močák nahoru. Trochu ho to potrhalo, ale měl štěstí a neroztrhlo ho to úplně. Felčaři ho sešili a teď pěstuje bavlnu někde v Severní Dakotě nebo kde.“
Chvíli mlčeli.
„Milane?“
„Hm?“
„Tu historku sis vymyslel?“
„Chceš znát pravdu?“
„Jo.“
„Jo.“
“Ty hade!“
Té noci se oběma parťákům zdály sny o bledých ňadrech blondýnky Laury. Ani jeden by to samozřejmě před tím druhým nepřiznal. Probudil je řev zvonku. Příchozí se neobtěžoval zvonit podruhé a rovnou otevřel dveře a rozsvítil.
„Co to sakra…?!“ ztěžoval si František a schovával hlavu pod polštář.
„Chlapci, máme tu taký malý problém, tak sa dajte doporiadku a za desať minút sa stretneme v inteláckéj miestnosti, áno?“
„Áno, súdruh nadporučík,“ hudral Milan.
„František?“
„Slyšel jsem, soudruhu nadporučíku. Za deset minut.“
Dveře se zavřely.
„To musí nastávat krize vždycky, když máme po službě?“ stěžoval si František a převalil se přes okraj palandy. V panující nízké tíži se snášel na podlahu dost pomalu na to, aby se stihl přetočit nohama napřed.
„Kdyby se krize řídily rozvrhem, nebyly by to krize, ale pětiletka.“ Milan se už soukal do kombinézy a přilepoval si na tělo senzory.
„Máme nějakou rychlou snídani?“
„V chladničce je termix a mlíko.“
„Termix?“
„Strávíš ho dřív, než se dostaneme do akce, takže nebudeš mít co zvracet.“
„Na tom něco je,“ připustil František a vytáhl z chladícího gelu několik tub s požadovanými potravinami.
Během pár minut už oba klusali chodbou a táhli batohy se skafandry za sebou. Výtah je vyvezl o dvě patra výš, do sekce rozvědky. Tíhové zrychlení zde bylo citelně nižší než v ubikacích. Bylo zde také mnohem živěji.
„Dobre, súdruhovia,“ uvítal je jejich velitel, „takže tu máme takú malú medzinárodnú krízu. Kosmická stanica Nová Paríž na Saturnovskej orbite bola infikována Čarodejmi a Kerberos je najbližšia materská loď Kosmickej služby, takže je to na nás.“ Za stolem v rohu místnosti seděl mohutný černoch s baretem Amerických zvláštních jednotek a vyzáblý Francouz, který měl také nějaký baret, ale vypadal spíš jako pouliční prodavač cibule, kterého někdo omylem nasoukal do kombinézy Kosmické služby. Američan vypadal rozmrzele a Francouz zmateně.
„Čarodějové?“ zajímal se Milan, „Kolik?“
„To bude váš predposledný úkol, totiž spočítať mŕtvoly.“
„A poslední úkol?“
„Návrat. Aby bolo jasné, naša malá skupinka je jediná jednotka pre boj s cudzincami v kvadrante. To je ta zlá zpráva. Ale mám eště jednu.“
„Dobrou?“
„Nie,“ ušklíbl se nadporučík, „ešte horšiu.“ Otočil se k dosud zavřeným dveřím a otevřel je. Za nimi stála nízká, štíhlá blondýnka ve spodní kombinéze, s nalepenými senzory a báglem se skafandrem. „Toto je desiatnica Laura Trečníková, práve bola pridelená k našej skupine. Už som ju o všetkom informoval.“
Františkovi i Milanovi spadla čelist. Podívali se na sebe, na Lauru a zase na sebe.
„No ty vole!“
„To není možný!“
„Soudruzi,“ pravila Laura jemným dívčím hlasem, „my se známe?“
„Jo. Tedy – ne.“
„Ne, ne, ne, rozhodně… ehm… ne. Neznáme se.“ Do tváří obou mužů stoupala červeň, neboť nová posila byla nebezpečně podobná předmětu jejich dnešních snů.
„A, tedy – ehm – vítejte na palubě.“
„Já jsem desátník František Novocký.“
„A já jsem četař Milan Struha.“
„Takže tým je kompletný a môžeme ísť na věc. Na miesto nás dopraví korveta Sázava, práve ju chystajú k odletu. Ja ako vždy zostanem na palube a budem vám poskytovať vzdialenú podporu, vy vstúpite do stanice na zenitovej priepusti a prejdete ju celú až po nadirovů špicu a pritom zabijete všetkých cudzincov, tedy, hm, všetkých ovlivnených ludí. Je niečo nejasné?“
„Co tady dělají tihle dva maníci?“ píchl Milan prstem dozadu k Francouzovi a Američanovi.
„Tí sú len z komparzu. Budete v tom sami, však ako vždy. Specializácia desiatnice Trečníkovej je jemná mechanika a paľubné systémy, čo by vám mohlo byť veľmi nápomocné. Tuná na diskety som vám nahrál kompletné plány základne a kompletný zoznam členov posádky, ale asi nebude možné všetkých idetifikovať, lebo je to dve tisíc ľudí. Tiež som vám tam nahrál najnovšie vývody xenobiológov o povahe Čarodejov, ale sú to len obvyklé dohady a základné poznatky: Čarodějovia nemajú telo, cestujú hyperpriestorom, obsadzujú ľudské telá, ktoré zbavujú svobodnej vôľe a robia ich pomocou niečo, čo nikto nevie pochopiť, bla bla bla, to už všetko dávno viete. Výzbroj je štandardná, výstroj je štandardný, operačný postup tiež. Prípadné otázky zodpoviem cestou, Sázava je pripravená, ideme. Poletíme vyše pol hodiny, bude čas naštudovať plány.“
Korveta Kosmických sil Sázava vytrvale decelerovala ke stanici Nová Paříž. Výsadkáři už se nasoukali do bojových skafandrů, vyzbrojili a nyní postávali v předsíni stykovacího uzlu. Nadporučík Brezina se usalašil v operační místnosti a rozverně si pobrukoval do vysílačky. Tíhové zrychlení sláblo, až zcela ustalo a nohy všech se odlepily od zdí. Jemně to drclo celou lodí, když se obě vesmírná tělesa setkala a propojila. Světla přechodové komory svítila zeleně na znamení vyrovnaných tlaků. Zbývala poslední věc.
Četař Struha se jemně odrazil špičkou nohy a proplul k čelní stěně, na které visela státní vlajka. Vždycky tady bývala státní vlajka.
„Zdař Bůh!“ prohlásil a políbil cíp vlajky. Jen horníci a kosmonauti – jen ti, kdož sami čelili nelidské tmě a lidskému strachu – se mezi sebou směli zdravit tímto starým pozdravem.
„Zdař Bůh,“ pravil i František a také políbil rudý cípek.
„Žádný Bůh není,“ pravila desátnice Trečníková. „Říkali nám to na VUMLu.“
Oba astromariňáci ztuhli s rukama na zámcích průzorů příleb.
„Cože?“ vyjekl František.
„Ty vole, desátnice, odkud že jsi?“ vyvalil oči Milan.
„Z Prahy.“
„Já myslím kdes přišla k desátnické hodnosti?“
„33. RD, Nová Moskva.“
„To je zásobovací jednotka!“ vyjekl Milan. „Cos tam dělala? Opravovala papiňáky nebo co?“
Laura sklopila oči. „No… ano. Hlavní technik provozu.“
„Ježíšikriste, Milane, ona nás oba zabije!“ vyl František.
„Drž hubu!“
„Nevím, o co vám jde!“ rozkřičela se Laura. „Jsem voják jako vy! Už mě nudilo opravovat papiňáky, a tak jsem požádala o převelení k Silám ochrany soustavy, no a poslali mě sem.“
„A to ti nebylo divné, že SOSka má na Kerberu v oddělení pro řešení vnitřní kontaminace jen tři muže?“
„No, trochu jo…“ Laura vypadala, že se rozbrečí.
„Ty o naší jednotce vůbec nic nevíš, že?“
„Ne.“
Milan nabral do plic asi krychlový metr vzduchu a pak ho pomaloučku vydechl.
„Nadporučík o tom musel vědět,“ mumlal František.
„Tomu to je úplně jedno.“
„Tak o co jde?!“ vybuchla Laura. „Řeknete mi konečně co se děje nebo si tu budete dál hrát na…“
„Tři roky zpátky,“ přerušil ji Milan, „infikovali vesmírnou stanici Nové Oslo Plíživci. SOSka tam poslala pěší pluk ČSLA, aby to vyřešil. Velká akce, zajišťovaly ji sovětské výsadkové křižníky. Byl to brutální masakr a přežili jsme jen tři: Já, Franta a Brezina, který zůstal na marodce se slepákem. Ale problém byl vyřešen. O něco později další napadení, to byla pozemní kolonie na Marsu. Měli velký problém s Měchýřnatci. Poblíž byl náhodou jediný křižník a na něm dvě roty ČSLA. Bylo to šílené, vlítli jsme přímo do pasti a dostali řádně do tlamy – přežil jsem jen já a Franta.“
„A Brezina, kterého omylem zamkli v přechodové komoře. Byl z toho soud za dezerci, ale ukázalo se, že ho tam fakt zamkli omylem,“ dodal František.
„Pak tady byl Nový Řím.“
„To bylo hodně zlé.“
„Tehdy se velení rozhodlo, že pošle jen jednu rotu, a to byla ta naše. Jenže to bylo na fregatě Komsomolec a bylo to osmého listopadu. Večer předtím nadporučíka při rvačce v baru festovně zvalchoval sovětský navigátor, takže nemohl jet s námi. Nový Řím byl záhul, ale vyřídili jsme to, ačkoliv jsme při tom skoro všichni zařvali. Hádej, kdo přežil?“
„My dva,“ odpověděl za Lauru František.
„Po tomhle si někdo z genštábu spočítal, že když řežbu vždycky přežijeme jen my dva a přitom vyřídíme každý problém, tak je zbytečná ztráta materiálu, aby kolem nás chcípali jiní synci. Takže na další akci poslali už jen nás dva a nechali Brezinu, aby to vedl z paluby doprovodné lodi. To byla těžařská stanice Bláhový. Před náma spolykala tři roty britských SASíků, ale my to vyřídili.“
„A přežili,“ dodal samolibě František.
„Jak to, že vás za to nepovýšili?“
„Protože já jsem chartista a Franta vexlák,“ odvětil Milan kysele.
„A jak to, že máte takové štěstí?“
„To nikdo neví. Ale víš co? Jestli jsi zvědavá, mám pro tebe dobrou zprávu,“ usmál se Milan nevesele. „Na dnešek máš lístek do první řady.“ Pak se zamračil. „Ale teď koukej políbit fangli a pozdravit jako každý slušný astromariňák, nebo ti tak rozkopu zadek, že ti na něm vyraší srp a kladivo!“
Přechodová komora byla přetlakovaná, aby se zabránilo jakékoliv kontaminaci Sázavy a tři postavy v šedozelených bojových skafandrech se z ní vyřítily v oblaku chladného vzduchu. Komora se okamžitě uzavřela a Sázava se odpoutala plným zpětným tahem. Všichni tři lehce dosedli na podlahu a v botách se aktivovaly proaktivní magnetické podrážky – značně ulehčovaly pohyb ve stavu beztíže, pokud byly podlahy kovové. Laura nechala multipal viset u ruky a podívala se na senzorovou jednotku.
„Teplota, tlak, složení atmosféry v pořádku, je možno sejmout přílby.“
„No to určitě,“ ucedil František.
„Ještě ti chybí rosný bod a výška hladiny Vltavy, Labe a Dunaje, rosničko,“ pronesl ironicky Milan. „Nečerti se, pro samé technické manuály nevíš nic o Čarodějích. Nejsou zcela nehmotní, musí být navázáni na nějakou částečku hmoty, a s tou dokáží manévrovat v prostoru i hyperprostoru. Teprve když narazí na živý mozek, nejlépe lidský, tak se do něj nahrají. Je to jako semínko – jakmile se jednou rozbalí do lidského mozku, už nemůžou zpátky. A my je můžeme zabít. Zákon Kosmického sboru o eutanazii, paragraf dvacet, odstavec pět. V tom okamžiku je musíme zabít.“
„No a?“
„Na téhle stanici bylo dva tisíce duší, ale nevím, kolik Čarodějů se sem dostalo. Jeden nebo pět tisíc? Kolem může být spousta infekčního prachu.“
„Ale… naše zásoby kyslíku nám vydrží jen pět hodin!“ Laura odhodila senzorickou stanici a popadla multipal.
„Hm, to abychom si pospíšili.“
„A proč vlastně neotevřeme celou stanici do vakua?“
„Protože těch Čarodějů taky mohlo být jen dvacet a teď drží devatenáct set osmdesát normálních, zdravých lidí někde zavřených,“ zavrčel rozmrzele František. Měl dojem, že jen plýtvají vzduchem, ačkoliv podle plánu měli stejně chvíli počkat, než se Sázava ustaví do polohy, kdy bude moci prozařovat celou stanici svými senzory.
„A my musíme zachránit maximální množství zdravých lidí,“ pravil Milan, „Paragraf dvacet jedna.“
Laura hlasitě polkla.
„Prostě zastřel každého, kdo se bude chovat divně.“
Laura polkla ještě hlasitěji.
„Súdruhovia, mám tu celkový sken stanice,“ ozval se ve sluchátkách hlas nadporučíka Breziny. „Veľa ludí je zoskupených na dvadsiatej palube – to je technická sekcia – ale dostáváme slabé, zmätené signály aj z ostatných sekcií, takže bude dobré dávať pozor na údaje senzorovej batérie. Nová Paríž je stanica vesmírných hipíkov, takže nebudú mať zbrane, no dávajte si pozor na nástrahy. To je zatial všetko. Pokusíme sa získať energetické schéma, potom by som vám bol schopný povedať, kde sú vezenia a kde sa vystrája dačo podivné. Pokračujte podla základného plánu. Brezina koniec.“
„Rozumím a končím,“ zahuhlal do vysílačky Milan a pokynul Františkovi a Lauře. Vyrazili dlouhou chodbou. František běžel první a jeho starostí bylo jen dívat se dopředu. Laura běžela za ním a senzory své stanice skenovala obě řady dveří, zda za nimi není někdo – nebo něco – živého. Poslední, s odstupem, uháněl Milan. Chodba byla vymalovaná v ostrých odstínech zelené, žluté a fialové, v psychedelických vzorech, ale v infračerveném filtru hledí příleb se jevila jako monotónně šedá.
„Na příští křižovatce doleva! A bacha, jdeme k velínu. Kdybych byl zelený mozek, nastražil bych past právě tam.“
„Co asi udělají Čarodějové?“ mudrovala Laura, které už zase otrnulo.
„Kdybychom to věděli, nebyli by to cizinci, ale sousedé.“
Čarodějové nebyli jenom nepozemšťané, byli to tak podivní nepozemšťané, že se nedali vůbec odhadnout, nedalo se s nimi komunikovat, nedali se soudit lidskými měřítky. Těžko říct, zda si vůbec uvědomovali, jak zhoubně působí na lidské bytosti – či zda lidi vůbec považují za myslící tvory. V souvislosti s tím je vhodné vzpomenout na mimozemskou rasu Lákačů, která také vůbec nepovažovala lidstvo za hodno pohledu, nepřiznávala mu vůbec žádnou míru inteligence a lidské instalace vymetala z vesmíru jako obtížné pavučiny. Lákačská civilizace byla velmi vzdělaná v esoterických vědách a duchovně daleko vyspělejší než lidská. Bylo zapotřebí patnácti gigatun nukleárních bomb, než změnila názor. Dnes byl Lákačský sovět členem OSN a na většině jejich domovské planety byly zřízeny přírodní rezervace a radioaktivní léčebné lázně. František to považoval za velmi uspokojující vyřešení otázky vzájemné úcty mezi inteligentními rasami.
Dorazili k velínu a zastavili. Podle Lauřina senzoru uvnitř místnosti nebylo nic živého, ale stejně si oba ostřílení vojáci připravili multipaly a až pak Milan pokynul desátnici, aby odemkla. Dveře se odsunuly a v záři halogenových světel skafandrů se zaleskl nástražný drát ve výši holení.
„Hele, past!“ vykřikla Laura a sklonila se. František ji neurvale popadl za batoh a strhl ji zpátky. Dveřním prostorem proletěl ostrý kus kovu přesně ve výšce hlavy člověka zkoumajícího nástražný drát.
„Co blbneš!“ okřikl Franta Lauru. „Tohle není pionýrský tábor!“
„Čekali, že sem půjdeme hledat toho chlápka, co poslal nouzovou zprávu,“ zamyslel se Milan.
„O co, že to bude on?“ ukázal Franta hlavní zbraně ke křeslu u komunikační stanice. Bylo natočeno tak, že od dveří bylo možno jen nejasně zahlédnout postavu odpočívající v měkkém obětí polstrování.
„O co, že už je dávno mrtvý?“ kontroval Milan a střelil jednu ránu do opěradlo křesla. Opěradlo uletělo, křeslo se otočilo a odhalilo lidskou postavu se šroubovákem zaraženým v oku. Půl sekundy nato celé křeslo explodovalo, ale to už Milanova pěst rozbila sklo na nouzovém uzávěru a většinu exploze pohltily střelhbitě uzavřené dveře.
„Žabaři,“ ucedil Franta.
Laura byla i pod pozlaceným protiradiačním překrytem bledá jako smrt.
„No, hádám, že při této invazi nebylo víc Čarodějů než hostitelů, jinak by neplýtvali těly,“ zamyslel se Milan.
„Takže… takže si můžeme sundat přílby?“
„Leda bys chtěla dýchat kousky toho chlapíka, které exploze rozprášila do okolí.“
Franta vzal Lauru kolem ramen, ve skafandru a s multipaly v náručí to bylo hodně neohrabané gesto. „Soudružko, jestli se teď pozvracíš do skafu, tak to nevyčistíš a budeš v tom muset vydržet ještě pěkných pár hodin, TAKŽE SE SAKRA OVLÁDEJ!“ zařval na ni.
„Já jen… nejsem zvyklá na takovou brutalitu mimozemských ras. Na Nové Moskvě jsem potkávala akorát Krásivce,“ vzlykala Laura. „Ti byli tak jemní!“
„To nebyli Čarodějové, kdo to tady nastražil,“ pravil Milan, „to byly lidské pasti.“
„Milane, že by nějaký člověk pekl s Čaroději?“
„To těžko, chtěl jsem říct, že tyhle hračky si Čarodějové vytáhli z myslí obsazených hostitelů. Z lidských myslí a vzpomínek.“
„Jasně,“ kývl hlavou František a opět pomyslel na těch patnáct gigatun pro Lákače. Pak si přehodil multipal do druhé ruky a poslal výbušnou střelu do dveří pánských záchodků na druhém konci chodby. Raketa tlumeně explodovala a ze dveří vypadla horní polovina člověka s dlouhým šroubovákem v zaťaté pěsti.
„Ale,“ pravil překvapeně Milan, „jak jsi to věděl?“
„Nevěděl. No a co,“ pokrčil rameny František. Lidské torzo ignorovalo strašlivé zranění a vydalo se po chodbě směrem k výsadkářům. Vytékající vnitřnosti čvachtaly a šroubovák skřípal o podlahu.
„Lauro, tohle je lidské tělo ovládané Čarodějem,“ představil úkaz Milan. „Zastřel ho.“
„Cože?!“
„Jsme tady na eradikační misi, takže eradikuj. Střílej.“
„Já… já… já… nemohu!“
„Nekoukej na to jako na člověka ovládaného Čarodějem,“ řekl František, „ protože už není možné je od sebe oddělit. Je to jen Čaroděj, který vypadá jako člověk. Jako půlka člověka. Jo a jestli ti to pomůže – plazí se k nám, aby nás zabil.“
„Desátnice Trečníková, střílejte!“ rozkázal Milan.
Zaváhala. Po bledé tváři jí stekla slza. A pak zmáčkla spoušť. Teprve po několikerém cvaknutí oběma výsadkářům došlo, že Laura opomněla odjistit zbraň.
„Boha! Desátnice, máš to vůbec nabitý?“ plácl se na sklo přilby František „Zvolit režim, odjistit!“
Cynický, rádoby učitelský tón ale zabral a Laura s výkřikem plným zoufalství provedla onen úkon. Multipal zaklapal a zahrál svoje mechanické sólo. Aniž by věděla, jaký režim palby zvolila, zmáčkla spoušť znovu. Zarachotila dávka ze samopalu a cizákem ovládanému torzu prolétly střely tělem a hlavou, trhajíc tkáně. Expanzivní náboje, jimiž byla zbraň nabitá, udělaly své a v chodbě za tělem se vznášela krvavá mlha.
„To nebylo zlé!“ pochválil jí Milan. Vzápětí ale s Laurou zalomcoval a rychle jí probral.
„Teď víš, že to nic není, tak pojď. Dávej bacha a pokud možno hlídej, čím střílíš. Terminexová střela by nás mohla seškvařit na popel.“
Zanechali zničené komunikační a řídící středisko za zády a vydali se dál. Sotva se však dostali na konec chodby, z vedlejšího průlezu se se proti nim vyřítila skupina polonahých mladých lidí. Jejich pohyb rozhodně postrádal ladnost přirozeného lidského plácání se v mikrogravitaci a pěna odstřikující od hub byla také dostatečnou nápovědou. Přepínače multipalů cvakly, chodbou proletěla sprcha střel. Nábojnice s masivními broky zajely do komory a po cvaknutí úderníku vylétly ven, poháněné energií spáleného střelného prachu. Jak projektily narazily na tkáň, nebylo záchrany. Kusy masa, kůže a krve vylétly ze zasažených, aby kolem roztrhaných těl vytvořily organický rej v odstínech červené.
Problém s ovládnutými netrval ani deset vteřin.
„Doufám, že nám broková munice vystačí,“ povzdychl si Milan „Na měkké tkáně je k nezaplacení, zvlášť v těchhle prostorách.“
„To jo…“ přitakal Franta, zničehonic se prudce otočil a popadl Lauru za rameno. Trhnutím jí srazil k podlaze. Lauře se chtělo znovu zvracet, a tak si nevšimla, že se za ní odnikud připlížil další nakažený a chtěl ji praštit hnusným kusem železa, potřísněným krví a oblepeným zřetelnými zbytky něčího šatstva. Zjevil se za ní jako duch, Franta však koutkem oka zahlédl pohyb a reagoval. Jak Laura letěla k podlaze, z Frantova multipalu vyjel masivní bajonet a byl bleskurychle zaražen do protivníkovy hrudi. Celá rána byla umocněna tím, že přední strana multipalu vypadá jako palička na maso, což pomáhalo při vyrážení dveří a srážení nepřátel. Jako nyní. Útočníka rána zastavila a v ten okamžik se ozval zvuk, jako když elektrickým jiskřičem zapalujete plynový sporák. Nebo jako když zaprskají troleje. Nebo jako když do lidského těla pustíte 50 000 voltů a nějaký ten ampér k tomu.
Čarodějem ovládanému mládenci pukly oči a začalo se z něj kouřit. Zatřepotal sebou a zůstal ztuhlý v komické póze.
„Jestli nebudeš koukat kolem sebe, chcípneš!“ zavrčel Milan a jedním pohybem Lauru zvedl ze země „Mohl nás sejmout všechny!“
Brečela. Nemohla si pomoct. Bylo toho moc. Jenže místo aby ji utěšili, Milan do ní strčil a zařval: „Koukej se sebrat, nebo tě tu necháme samotnou!“
Záblesk. Laura se vidí v chodbě, odevšad slyší mručení a chrčení zombie-čarodějů. Z dálky doléhá střelba. Laura utíká tam, odkud si myslí, že střelba přichází. Záblesk. Laura vráží do skupinky hipíků a střílí, taktak vyvázne, ale přijde o multipal. Záblesk. Laura běží, s děsem ve tváři a za ní dav vraždících hipíků. Doběhne ke dveřím, zmáčkne tlačítko a ty se otevřou. Na poslední chvíli je za sebou zavře. V místnosti, kde nyní je, slabě v dálce prská zářivka a osvětluje nějaké regály. Kousek před nimi cosi leží na zemi, asi těla. Světla ale není dost, a tak Laura zapíná svítilny v přilbě a na zápěstí. Jde pomalu a obezřetně k zářivce, blikající, zlověstně prskající světlo vábí… Laura má neurčitý pocit strachu z toho, že sem neměla chodit, podporovaný boucháním Čarodějů na masivní posuvné dveře. Kužely světla krájí tmu a vyvolávají ošklivé myšlenky, že se tu možná něco hýbe. Místnost je veliká a dlouhá. Čím blíže Laura jde tím víc v ní roste napětí a neklid. Záblesk. Laura stojí u dvou roztrhaných těl, kousek od rozbitého světla. Zkoumá těla a s hrůzou je poznává – jsou to Milan a Franta, oba roztrhaní a s vyhřezlými vnitřnostmi, zohavení. Mrtví. Laura padá na kolena a ani jí nepřekvapí, že se za ní ze tmy ozve četné mručení a chrčení. Záblesk.
Milan s Laurou znovu zatřásl. Otevřela oči a jako malá holka jej s pláčem objala.
„Je to dobrý, ustála jsi to,“ konejšil jí, avšak rychle změnil tón „Ale už se seber sakra!“
„Zkoušel tě ovládnout Čaroděj, naštěstí se mu to nepovedlo,“ vysvětloval Franta. „Nám se to stalo už kdysi, když jsme je potkali prvně.“
„To byla iluze, sen?“ ptala se nevěřícně Laura.
„Jo. Jako sugesce, nebo hypnóza, alespoň takhle to říkal ten sovětskej poradce pro x-x-x- něco psychologii.“ vysvětloval Franta.
„Xenobiologickou parapsychologii,“ doplnil Milan „Ber to tak, že ten neřád útočil na tvoje nejčernější podvědomé myšlenky, závislé na okolní situaci. Oni ví, jak na tebe.“
„Mě, když se o mě pokoušeli, zkoušeli vsugerovat pocit, že jsem emigroval do Států a všechno je fajn. Jenže pak se z vysílačky ozval nějakej rudej kec od Breziny a ten mě vrátil do reality. Vlastně jsem díky tomu zůstal sám sebou.“
„Chceš mi říct, že ti myšlenka komunismu zachránila svobodnou vůli?“ Laura měla oči navrch hlavy.
„No, vlastně ne. V tu chvíli jako by se nějakýmu cizímu vědomí udělalo špatně a zmizelo mi z hlavy,“ zauvažoval Franta. „Je fakt, že když jsem to uvedl v hlášení, dostal jsem deset vostrých.“
„Takže myšlenka komunismu chrání před Čaroději!“ Laura jako by ožila a dostala se na nohy jako poháněná pružinou.
Franta a Milan na sebe soustrastně pohlédli, ale svým způsobem byli rádi. Už ani neměli chuť jí říct, že kdo ustojí jeden útok, o toho se již nikdy žádný čaroděj nepokusí znovu…
„Súdruhovia, postrádám hlásenie,“ ozval se z vysílačky vyčítavý hlas Breziny „ako to tam vyzerá?“
„První kontakt, soudruhu nadporučíku. Všichni mrtví. Žádní přeživší, ale jsou tu ještě možná Čarodějové. Oblast není bezpečná, pokračujeme v průzkumu.“
„Dobre, informujte mňa, až natrafite na niečo zvláštné… dajakú čudovinu alebo také dačo. Koniec.“ odpověděl jim Brezina a bylo zřetelně slyšet šustění sáčku a chroupnutí.
„Už zase žere krekry z kádéčka, prase nenažraný. To nám nejmíň půl hodiny nedá vědět, kde se co hejbe, páč bude mít rypák zaraženej do přídělů, a ne do monitorů,“ prskal František na vnitřním okruhu.
„Soudruh nadporučík Brezina jistě vykoná svou povinnost!“ bránila jej Laura, která byla neskutečně vděčná za jakýkoliv další lidský hlas.
„Vykoná maximálně tak potřebu,“ zamručel Milan „Radši pojďme!“
„A neumeje si ruce,“ přisadil si Franta.
Průzkum pokračoval. Na to, že na stanici mělo být dobře patnáct set duší, byly chodby až na občasné výpady jednotlivců prázdné. Problém ale představovaly dveře, či spíše jejich elektronické jištění. Jelikož byl spuštěn poplach, a jelikož z nějakého důvodu bylo mnoho zařízení vybrakovaných, nefungovaly tak, jak by měly. A před jedněmi takovými právě stáli.
„Tudy se patrně dostaneme k ubikacím… nejsem si jistý,“ povzdechl si Milan „Ty popisy konstrukčních celků stanice, co jsme dostali, jsou totiž v maďarštině. Plánek by tomu ale odpovídal…“
„Tak to ani nemá cenu ptát se Breziny, beztak asi ještě žere, a nebo už si dává dvacet,“ pronesl nakvašeně Franta.
„Počkejte, ale vždyť je to náš taktický poradce, on nám poradí! Já nevím, porovná senzorové údaje s výkresem…“ řekla nevěřícně Laura.
„Asi jsi přeslechla první část, když Milan mluvil o tom, že plán je v maďarštině,“ řekl Franta, jako by to byl obecně známý fakt.
„Ale plán je plán, výkres musí být přeci jasný, ne?“ trvala na svém Laura.
„Možná jo, ale to by to muselo bejt třeba z DDR.“ odpověděl s klidem Franta „Maďarskej plán by srozumitelnej teoreticky bejt mohl, teda pokud nebudeš číst poznámky. Jde o něco jinýho.“
„Tak o co tedy?“ odsekla Laura podrážděně.
„Jde o Brezinu,“ řekl Franta.
„Co?“ vyhrkla zmatená Laura.
„On se nedotkne ničeho, co je maďarský. Dokonce v jedný misi odmítl používat maďarskou munici.“ vysvětloval Franta.
„Neřešte to, zkusíme se držet nápisů na stěnách. Ty jsou naštěstí v esperantu. A tenhle říká ubikace,“ vložil se do toho Milan.
Laura chtěla něco říct, ale raději to spolkla. Místo toho se dívala na Frantu, jak zběsile mačká tlačítko pro otvírání. Dveře evidentně neposlouchaly a nevypadalo to, že by jimi pohnuli vlastními silami.
„Já to rozstřílím!“ zavrčel naštvaně Franta.
„Neblbni, prorazíš plášť a vycucne nás to do prostoru, jsme u vnější stěny!“ varoval ho Milan.
„To je mám vykopnout? Dyť jsou tlustý snad dvacet čísel!“ zlobil se Franta.
Laura se ušklíbla. Aniž by cokoliv řekla, přišla k panelu a výsuvnou pažbou multipalu urazila kryt panelu dveří. Zkušeným, hbitým pohybem, doprovázeným nechápavým výrazem obou vojáků, prohodila pár drátků a dveře se otevřely.
„No to mě poser…“ ujelo Milanovi.
„Hele, neříkalas náhodou, že jsi z Prahy?“ zeptal se Franta, jelikož se v něm ozvala minulost podloudného živlu.
„No, jsem!“ odvětila sebevědomě Laura.
„Tak kde jsi se to naučila?“ zeptal se znovu Franta.
„Tam.“ řekla klidně.
„Jo, ale kde? Praha je veliká, dost lidí odtamtud znám…“
Laura sklonila hlavu a tónem, který zamítal jakoukoli další diskusi, potichu pravila: „V pasťáku na Žižkově.“
Trapné ticho přehlušilo až zabouchání na dveře některé z ubikace. Do vojáků jako když střelí, okamžitě zvedli multipaly a schovali se každý za jeden roh dveří. Laura zůstala uprostřed a zaklekla s multipalem připraveným ke střelbě.
„Nestál bych tam, schovej se!“ pronesl polohlasně Franta.
Za chvíli se ozvalo zabouchání znovu, a tentokrát provázené tlumeným voláním:
„Haló? Je tam někdo? Prosím, jsem tu uvězněný!“
Byl to mužský hlas, hodně zoufalý. A vycházel zhruba od prostředku dlouhé chodby. Na jedné straně byly okna s výhledem do vesmíru, na straně druhé bylo dost dveří, relativně daleko od sebe. Evidentně pokoje pro hosty, sekce pro někoho důležitého.
„Nemůže to být Čaroděj?“ zeptala se obezřetně Laura, nyní již vykukující zpoza Frantova ramene.
„Ne, je to člověk. Čaroděj neumí komunikovat jako my, lidi,“ odpověděl jí Milan.
„A do hajzlu, takže se z eradikační akce stává záchranná. Do prdele práce!“ zavrčel vztekle Franta.
Vyrazili obezřetně chodbou, směrem k rámusu. Někde uprostřed, u pokoje s nápisem „Hosté“ se zastavili. Milan zapnul vnější reproduktor, zabouchal na dveře a zavolal:
„Haló, jste v pořádku?“
„Ano, ano, jsem v pořádku!“ zvolal hlas radostně „Kdo je tam? Pomozte mi odsud!“
„Tady četař Struha, Sbor obrany soustavy Kosmických sil, Oddělení vnitřní kontaminace na mateřské lodi Kerberos!“ odpověděl Milan zvučným hlasem.
„Soudruzi! Ani nevíte, jak jsem rád! Věděl jsem, že mě strana nenechá ve šlamastyce!“ znělo z druhé strany nadšeně.
„Komouš!“ ujelo Frantovi, naštěstí jen do rádia vnitřního okruhu. „Mě se hned zdálo divný, že mluví česky! Proč to nemůže bejt nějaká mladá baba, co by nám pak byla vděčná!“
„Haló, jste tam?“ znělo tlumeně z pokoje a hlas pokračoval: „Jsou rozbité dveře, nejdou otevřít!“
Franta odevzdaně pohlédl na panel s tlačítky u dveří. Vše svítilo, nic neblikalo, žádná červená. Zmáčkl „OTEVŘÍT“ a k jeho překvapení dveře bez problémů zajely do stěny. V tu chvíli do chodby vypadl obtloustlý plešatý muž okolo padesátky, ve dvouřadém černém obleku s bílou košilí, rudou kravatou a nosem ještě červenějším. Hned se jal všechna objímat a hlasitě jim děkovat.
„Děkuji vám, soudruzi vojáci! Strana mě nenechala ve štychu!“
„V klidu, dědo, to je dobrý,“ řekl pokud možno neutrálně Franta a pokoušel se obtloustlého muže ze sebe sundat.
„A vaše ctěné jméno?“ bleskl Milan pohledem od loketní klávesnice osobního počítače.
Chlápek se zapýřil a s nefalšovanou hrdostí pronesl: „Jmenuji se Stanislav Kvasnička a jsem profesorem na VUML v Tachově.“
Vojáci se na sebe soustrastně podívali. Raději předstírali, že kryjí prostor. Tak nějak si říkali, proč jen nemohli zachránit nějakou rozkošnou holku, která vyznává volnou lásku jako všichni hippies na stanici. Místo toho našli tohoto komunistu a evidentně tupce z malého okresního města.
„A co jste zde dělal, soudruhu? Jak to, že jste tu uvězněný?“ ptala se dál Laura.
„Přilétl jsem před několika dny, abych mezi zkaženou buržoazní mládeží šířil osvětu marxismu-leninismu.“ začal vyprávět Kvasnička.
„Šířit osvětu…“ zamumlal ironicky Milan a významně pohlédl na prázdné lahve ruské vodky a načaté velké balení českých prezervativů, vše poletující po pokoji.
Kvasnička nepochopil ironii a dál vyprávěl:
„Jenže z ničeho nic se začali mladí obyvatelé stanice chovat podivně. Začali rozebírat zařízení, vyhýbali se mi, přestali hovořit, několikrát jsem byl dokonce svědkem agrese! Rvali se spolu a dokonce zabíjeli. Pak byl spuštěn poplach… K smrti mě to všechno vyděsilo a tak jsem se schoval do svého pokoje a rozbil jsem panel, aby na mě nemohli. Jenže dveře pak nešly otevřít a já tu uvízl, než jste mě zachránili.“
„Ty vole!“ ujelo Milanovi. Oběma vojákům hned došlo, jak se věci mají. „Profesor“ si přijel vyhodit z kopýtka mezi dorostenkami, a evidentně přečkal útok Čarodějů. A jelikož byl hloupý, místo aby dveře zevnitř zamkl, rozbil panel a pak uvízl.
„Bylo to hrozné…“ Kvasnička vytáhl kapesník a poklepal si jím po čele, jako kdyby mu zde, v dokonale kontrolovaném prostředí, vyrazily už jen z té vzpomínky kapky potu. „Viděl jsem,“ zajíkl se, „viděl jsem, jak několik zblázněných mladých, jaksi, sežralo mrtvoly. Ještě teplé…“
„No jo,“ přemýšlel nahlas Milan, „parazité si asi uvědomili, že tělo potřebuje energii, ale nemínili plýtvat časem – a hledat v obsazené paměti – na normální způsoby krmení. Tak vzali zavděk první organickou hmotu, do které šlápli.“ Laura při té představě zbledla a chytila se za baterii tepelných vyzařovačů, které má bitevní skafandr zhruba tam, kde si lidé obvykle představují, že mají žaludek.
„Dialektický materialismus sice tvrdí, že tělo je jen hmota podřízena účelu,“ navázal Kvasnička hlasem uvyklým řídit davy, „ale nesmíme zapomínat, že vrcholným cílem komunismu je Člověk! Tenhle… kanibalismus… fuj!“ otřásl se mluvčí odporem. Laura přestala blednout a začala červenat, avšak jediný, kdo si toho mohl všimnout, byly systémy přilbové klimatizace.
„Pane profesore, jak může materialismus chápat lidské tělo jako pouhou hmotu, a současně jako vrcholný cíl?“
Kvasnička zvedl prst a dokonce jím i zakýval. „Protože je dialektický!“ udeřil.
„Oh! A dařilo se vám mladé ze stanice přesvědčit o výhodách socialistické společnosti?“ zeptala se Laura.
„Naneštěstí jsem měl příliš málo času,“ pronesl lítostivě Kvasnička.
Rozhovor přeťal Milan. Zahlásil do vysílačky:
„Soudruhu nadporučíku, slyšíte nás? Máme jednoho přeživšího. Československý občan, jméno Stanislav Kvasnička.“
Ze sluchátka se však ozvalo jen dívčí chichotání a slastné funění Brezinovo.
„A sakra, že ten chlívák přehnul svazačku, co byla na palubě na stáži?!“ zaúpěl nevěřícně Franta.
„No, takže jsme bez podpory,“ řekl sklesle Milan. Pustil si do přilby trochu víc kyslíku a zhluboka se nadechl. „Půjdeme dál. My dva napřed, Lauro, kryj profesora. Soudruhu, nikam neodbíhejte, držte se nás a neustále se dívejte všude kolem.“
„Soudruzi, ale copak nepřijdou posily, jakožto člen strany musím mít zajiš…“ zkusil něco říct Kvasnička.
„Jdeme!“
Zachráněný profesor vypadal mezi vojáky velmi nepatřičně. I drobná Laura měla ve výsadkovém skafu dobře dva metry dvacet, zatímco Kvasničkova hlava se pohybovala v podstatně nižších vrstvách atmosféry.
Prošli chodbou a dostali se k průlezu do dalšího patra. Opatrně propluli „níže“ a po nějaké době se dostali k dalším zablokovaným dveřím. Laura rovnou urazila kryt a znovu využila svých dovedností. Hned poté dovnitř vstoupili oba vojáci v nacvičené formaci. Nacházeli se v obytné sekci pro technický personál stanice. Bydleli zde ti, kteří měli na starosti zajištění bezstarostného života hipíků. Všechny kajuty byly otevřené, místy v nich problikávalo světlo. Co bylo horší, v chodbě se vznášely kusy těl, a sem tam nějaký kus vybavení. Očividně zde došlo k tvrdému boji mezi lidmi ovládnutými parazity a lidmi zdravými, načež nějaká porucha v řídícím systému stanice uzavřela dveře a zamkla tak vítěze této bitvy uvnitř. Ať už to byl kdokoliv.
„To je strašné, soudruzi!“ postěžoval si Kvasnička.
„Ticho, vole!“ zasyčel Franta polekaně.
„Proč?“ zeptal se nechápavě Kvasnička.
V ten moment se jako mávnutím kouzelného proutku některá těla začala hýbat. Torza těl techniků s utrhanými končetinami, s vyhřezlými vnitřnostmi, někdy jen poloviční trup. Jenže začali vylézat další, celistvější z kajut. A ozbrojení noži, tyčemi a kusy ocelových profilů. V této oblasti měli zřetelně navrch Čarodějové.
„Plasmu!“ křikl Milan a v tu chvíli z multipalů obou vojáků vylétly zářící oranžové koule velikosti tenisáků, jež za sebou zanechávaly stopy ionizovaného plynu. Letěly přímo a propalovaly se skrze tkáně „zombí“, aniž by zpomalily nebo změnily směr. V chodbě široké sotva dva metry měla plasmová munice extrémně ničivý účinek. Vše biologické v okruhu půl metru od koulí přehřáté plazmy se proměnilo v obláček popela. Stačilo několik výstřelů a chodba vypadala spíše jako místnost, kde někdo rozvířil stoletou vrstvu usazeného prachu.
Kvasnička vytáhl z kožené aktovky placatku a dlouze si přihnul, ignorujíc závistivé pohledy obou vojáků. Franta se již nadechoval k peprnému přívalu nadávek, obsahující slova převážně o významu ticha v ohrožené oblasti, leč Milan jen zakroutil hlavou.
„Měli bychom jít,“ řekla potichu Laura.
Franta s Milanem vyrazili vpřed a dočišťovali místnosti. Tentokráte cvakalo brokové střelivo, naštěstí jen sporadicky.
„Musíte být opatrný, profesore,“ řekla Laura starostlivě.
„Ničeho se neboj, soudružko, soudruzi vojáci to zvládnou,“ pronesl sebevědomě Kvasnička a pokračoval „Lidová armáda je zhmotněná síla Strany, a kde je ona, tam já nemusím mít strach!“
Laura napůl zasněně poslouchala, ze snění jí však vytrhl výstřel z mutipalu, evidentně brokovnice.
„Čisto!“ zahlásil Milan.
„…a bílo!“ odpověděl Franta. „Tady taky.“
Oba stáli u dveří, propálených plasmovou municí. Dalo se koukat skrz, ale otvory nebyly dost velké na to, aby se jimi protáhlo byť i malé dítě. Franta pokynul Lauře a Kvasničkovi, a ti k nim vyrazili. Laura musela neustále popostrkovat oprašujícího se profesora, kterému prach ze zabitých špinil oblek a evidentně mu toto činilo zatím největší starosti.
„Ach ne, ten byl z odlehčené vlny!“ hořekoval nešťastně. „Nejvyšší sovětská kvalita!“
Franta se ušklíbl a otevřel dveře. Jelikož z druhé strany přečnívaly kusy natavené oceli, dveře se i přes snahu servomotorů zasekly v půlce a na panelu se rozsvítil červený, v esperantu vyvedený nápis o poruše. Milan se sklonil a podlez dveře, načež zaklekl a čekal, než prolezou ostatní. Tady se Kvasničkovy malé rozměry hodily.
Skupina se ocitla v hlavní chodbě, táhnoucí se napříč celým patrem. Postupovali opatrně směrem k centrálnímu průlezu, který protínal paluby vertikálně.
„Soudruzi,“ začal nahlas a zničehonic mluvit Kvasnička, „nechápu, kam jdeme. Měli bychom co nejrychleji odletět. Straně příliš neprospívá bezcílné bloumání po…“
„Ježíšmarjá!“ ucedil zoufale Milan.
„Ježíš není!“ pronesl Kvasnička.
„Soudruhu profesore, jelikož jsme zachránili vás, můžou tady být další přeživší,“ řekl Franta tónem, jakým se vysvětluje malému děcku základní fakt po dvacáté či po sté. „Podle senzorů a údajů, než se nadporučík Brezina odmlčel, jsou skoro všichni obyvatelé na palubě dvacet, poblíž hlavního generátoru.“
„A v čem je problém?“ zeptal se nechápavě Kvasnička.
„Máme za úkol zachránit přeživší a eradikovat Čaroděje!“ řekl strohým tónem Milan a pokračoval: „Je možné, že si banda hipíků zabarikádovala u generátoru, a pokud je šance je z toho dostat, musíme to zkusit. Rozkaz zněl jasně!“
„Ale…“ namítl Kvasnička.
„Támhle se něco hýbe!“ přerušila je Laura a ukazovala směrem k centrálnímu průlezu, pár set metrů vzdálenému. Bylo vidět, jak tam několik postav táhne nějaké kabely, roury a kusy ocelových plátů.
„Že by si někdo stavěl barikádu?“ zeptal se Franta.
„To jsou přeživší, musíme jim pomoct!“ řekla horlivě Laura a už už chtěla vyrazit k nim, jenže Milan jí zadržel.
„Bacha, ne tak hrr! Nejdřív si je musíme prověřit. My dva půjdeme napřed, držte se tak deset metrů za námi — hlídejte nám záda!“
Na to vyrazili oba vojáci vpřed, každý u jedné stěny chodby. Jenže nestihli to, v půli cesty jim postavy i s nákladem zmizely v průlezu. Opatrně došli až k němu, přeci jen museli nahlížet do příčných chodeb a otevřených dveří. Konečně stáli před hlavním průlezem, což byla široká kruhová šachta napříč palubami. Po okraji bylo několik žebříků a malé zdviže, kterých se člověk mohl chytit a ony jej samy vyzvedly do požadovaného patra.
Franta nakoukl přes okraj a „hluboko dole“ spatřil skupinu s nákladem, jak setrvačností klesá až do spodního patra. Připadalo mu na nich něco divného. Koutkem oka zachytil krvavé stopy na okraji šachty. Buďto se přeživší lidé neumí pořádně obvázat, anebo jim na svých tělech nezáleží…
„Do prdele, Čarodějové jsou to!“
„No to mi řekni, proč tahaj ty krámy s sebou?“ vrtalo hlavou Frantovi.
„No, zjistíme to jen tak, že se vydáme za nimi dolů.“
„Chce se ti tam?“
„Ani za zlaté prase!“ odpověděl Milan „Jenže musíme, do háje dubovýho!“
„Co se děje soudruzi?“ zeptal se Kvasnička a trochu se zakymácel při pohledu do hloubky průlezu. Nebýt aktivních magnetických podrážek a nulové gravitace, již by letěl dolů.
„Jsou to zombíci, a z nějakýho důvodu tahaj ty krámy dolů, směrem ke strojovně,“ odpověděl František.
„Jdeme zjistit proč a případně jim to zatrhnout!“ řekl Milan a frajersky se přehoupl přes okraj. V letu se nohama dotkl žebříku a začal po něm klusat dolů, s tělem kolmo k předchozí podlaze. Vypadalo to takřka surrealisticky. To samé učinil i František, tudíž běželi oba vedle sebe a kryli si boky.
„Tohle nemohu, dělá se mi špatně!“ bránil se zoufale Kvasnička, když jej Laura vybídla, aby ji následoval.
„Nemusíte takhle, jako ti dva cvoci,“ pronesla blahosklonně Laura. „Použijeme zdviž a vy se mě budete držet.“
„Děkuji ti soudružko, tvá starost je příkladná!“ odpověděl Kvasnička. Jako mávnutím kouzelného proutku ožil a bohatýrsky Lauru objal přes prsní kotevní hák. „V jednotě strany a lidu, strany a vojska…“ deklamoval cosi.
Franta s Milanem klusali dolů, hlídajíc si prostor kolem sebe. Čekali výpad zombie, čekali nějaký výbuch, čekali cokoli, ale ne klid. Nestalo se vůbec nic. Žádný útok. Klid před bouří…
Na konci šachty se oba odlepili od žebříku a ve vzduchu se natočili nohama k podlaze. Dopadli do pokleku, zády k sobě. Začali zkoumat pohledem celý prostor, a spatřili kousky tkání, vznášející se spolu se zbytky materiálu po celém spodním patře. Panoval zde notný nepořádek, stěny poničené brutálně urvanými armaturami a potřísněné krvavými šmouhami, to když armatura vydržela víc, než lidské tělo poháněné nelidskou vůlí. Po chvilce dorazila zdviž, které se magneticky držela Laura, které se jako klíště držel Kvasnička, a oběma stav spodního patra nedělal dobře. Nervózně se rozhlíželi kolem a nebýt přítomnosti ostřílených výsadkářů, začali by panikařit.
„Musíme tudy,“ rozhodl Milan a ukázal nejprve na nápis se šipkou, poté v příslušném směru.
„Největší bordel je právě v téhle chodbě, tak pozor!“ dodal Franta.
Postupovali pomalu a nepořádek omezoval viditelnost. Kousky plechů, profilů, elektronické součástky, kabely, občas nějaký prst či rovnou celá končetina jim neustále narážely na přilby, Kvasnička pochopitelně hned otíral svůj nechráněný obličej kapesníkem, leč když ten dostal barvu jeho kravaty (resp. nosu), rezignovaně jej odhodil. Kapesník okamžitě splynul s okolím.
Na konci chodby čekaly zavřená vrata do místnosti s hlavním generátorem. Dveře zareagovaly na pohyb a otevřely se. Uvnitř panovala tma, jen v dálce svítilo obrovské rotující kolo hlavního generátoru. A před ním vyčníval z podlahy jakýsi hodně veliký kruh, po kterém přejížděly elektrické výboje. Tento objekt sem evidentně nepatřil. Zapnuli svítilny na multipalech a přilbách, načež se vydali do tmy. Po chvilce se i Kvasnička zmohl na svítilnu, když z kapes saka vyhrabal klíčenku.
Jakmile všichni vešli dovnitř, vrata se najednou zavřela a místností se ozval zvuk palubního automatu, namluvený nějakou šarmantní krasavicí:
„Varování, zjištěna přítomnost střelných zbraní u hlavního generátoru! Poplach!“
Jako na povel se rozsvítila světla a Milan, Franta, Laura a Kvasnička spatřili obrovskou místnost, vysokou jistě sto metrů, širokou tak tři sta a dlouhou dobře půl kilometru. Na jejím konci stál obrovský válcovitý generátor, jehož střed rotoval. Od něj vedla změť kabelů o různých tloušťkách směrem ke kruhovému objektu. Celé to bylo postavené z materiálu, jenž hipíci sebrali ze všech koutů stanice a vypadalo to jako Picassovy zvratky, rozšlapaný Merkur a nejnovější technologie z Mongolska. Krom faktu, že do celé konstrukce byly zakomponovány kusy lidí, popřípadě celá torza, jezdily přes to elektrické výboje a podivně to hučelo, nepřipadala tato skutečnost nikomu tak děsivá, jako bezmála tisíc pět set postav, stojící před tímto objektem a tiše mručící ve sborové symfonii. I přes spuštěný poplach stáli nakažení zády ke vchodu a nevěnovali nově příchozím žádnou pozornost. Ani poté, co je ozářila světla a bezpečnostní vrata bouchla o podlahu.
Čtveřice stála jako zmražená kouzlem a každý po svém zvažoval eventuality. Před nimi stáli zombie-Čarodějové, to bylo evidentní z chování a ze vzhledu. Podivný objekt rozhodně nebyl výtvor lidí, za jeho vznikem stálo cizí vědomí. Franta s Milanem přemýšleli, zda mají dost munice a zda by nebylo lepší rozstřelit dveře. Laura přemýšlela, jak s roztřesenýma rukama zvládne přemostit okruhy v jištění dveří. Avšak v mysli Stanislava Kvasničky, patrně pod tíhou okamžiku, vyšla rudá záře nad Kladnem. A tak se oprášil, odkašlal si a spustil:
„Soudruzi! Přicházíme v míru! Přinášíme vám pokrok a ideje marxismu-leninismu a rádi bychom vám osvětlili myšlenky komunismu!“
Jeho hlas se jako ryčná polnice odrážel od stěn. Franta, Milan i Laura ztuhli v šoku a krve by se v nich nedořezal. Kdežto na hipíky to zapůsobilo jako studená sprcha. Jako na povel se všichni otočili a se syčením se chytali za hlavy a svíjeli se v bolestech.
„Soudruzi! Jsme vyslanci Páté internacionály…“ pokračoval Kvasnička, ale zoufalý Milan jej popadl a narazil zády na vrata.
„Jste normální? Co to do prdele děláte?!?“
Kvasnička chtěl něco namítnout ale přerušilo poplašné Frantovo volání.
„Kurva! Kurva! Kurva!“ burcoval Franta a již bylo slyšet roztáčení dvou hlavní multipalového rotačního kulometu.
Zombiefikovaní hippies se jako vlna rozběhli a za nelidského vřeštění, chrčení a vřískání zrychlovali směrem ke čtveřici.
„Palte!“ zařval Milan a v tu chvíli se rozlehl neskutečný rachot. Franta použil rotační dvojče, Milan pouštěl plazmové střely a Laura podvědomě přepnula na něco a zmáčkla spoušť. Vylétla malá raketa a dopadla do davu. V tu chvíli jako by zazářilo slunce. Automatické ztmavování na sklech skafandrů odvedlo svou práci, ale Kvasnička si zakrýval oči a řval bolestí. Laura použila terminexovou střelu. Malé slunce, silnější než plazma, schopné propálit i pláště vesmírných křižníků.
Účinek byl devastující – v podlaze byl vypálen desetimetrový otvor a v okolí dvaceti metrů od jeho okraje bylo vše spálené na prach. Další okruh byly těžké popáleniny a hořící zombie. Milan a Franta neváhali a každý poslal svou raketu do davu. Jenže i tak to bylo málo. Stříleli jako zběsilí a Frantovi došla munice v minigunech, takže přešel na plazmu. Milan to měl obrácené, v podstatě si prohodili role.
Laura, překvapena explozí, protočila volbu zbraně až do nejzazší pozice (u které je v keramice zbraně vyleptán maličký obličej s jednoznačně rezignovaným výrazem) a s nadějnou myšlenkou, že ČSLA určitě nedává pěchotě atomové zbraně, a kdyby ano, zcela jistě by si to pamatovala ze školení, protože něco takového si člověk prostě musí zapamatovat, i když celou přednášku plete ponožku, zmáčkla spoušť. Podpatky hlasitě udeřily, jak se magnetické podrážky zapjaly na nejvyšší výkon. Celá zbroj poklesla, jak se zpevnily amortizátory. Prostorem plným dýmu probliklo hejno zaměřovacích laserů. To celé trvalo zlomek sekundy, a pak přišlo peklo. Z Lauřina náručí vykvetl sto padesát metrů dlouhý a čtyřicet metrů široký květ smrti, neboť současnou palbu zahájily všechny zbraně multipalu. Čaroději ovládaná lidská těla sice ignorovala bolest i fatální zranění a snažila se hnát stále vpřed, ale když vám z celého těla zbudou akorát puchýře na patách, nepomůže vám ani Gandalf Šedý. Zdálo se, že tímto bude problém vyřešen, stěna lidských těl tála jak včelí plást na kosmodromu Bajkonur, jenže po chvilce se rozječel požární poplach a z podlahy začaly rozprašovače stříkat hory hasící směsi. Laura, šokovaná výbuchem násilí následovaným výbuchem bílé pěny, zapomněla přenést nebo zastavit palbu. Během pěti sekund byly všechny zásobníky prázdné a multipal odhodil poslední doběla rozžhavenou tepelnou jímku chladičů plasmového generátoru.
Milan a František byli v první chvíli také šokovaní vývojem událostí, pak ale svorně posunuli volič na doraz, bez domluvy si rozdělili palebné sektory a odmačkáváním krátkých dávek smrti vytvářeli v horách bílé pěny tunely zbrocené krví.
V tu chvíli popadl Kvasničku amok. Hmátl do aktovky, z níž vytáhl pistoli Makarov a s výkřikem „Za stranu a za lidi!“ se vrhl vpřed. Po pár krocích a výstřelech však uklouzl na hasící pěně a letem plavmo v nulové gravitaci plachtil nohama napřed k hipíkům. Laura bez přemýšlení skočila za ním.
Vojáci přepnuli na brokovnice a vrhli se do zoufalé zteče. Masivní broky vylétly z hlavní, provázené hlasitými štěky multipalů. Pár zombií-Čarodějů padlo, a pak se skupiny srazily.
Milan přední částí multipalu praštil nejbližšího hipíka a dorazil jej výstřelem. Pak se rozmáchl kolem sebe jako kyjem, čímž odhodil zombie kolem sebe. Franta toho využil a stoupl si mu po pravé ruce. Snažili se dostat k Lauře a Kvasničkovi, kteří jim pod masou těl zmizeli. K jejich překvapení se však Lauře podařilo Kvasničku za límec vytáhnout ze smrtelné skrumáže a odhodit ho směrem k vratům. Laura nebyla bojovnice a armádní testy fyzické připravenosti sice splnila, jenže díky jiným mírám, než těm tabulkovým. Na druhou stranu, pokud vám na tváři přistane padesátikilová ocelová paže poháněná autonomním servomotorem, je vám celkem jedno, jestli vás chtěla praštit, nebo pohladit. Zvlášť když v Kolbence zase jednou zapomněli srazit hrany dobře polovině dílců kapotáže.
Franta s Milanem nezaváhali a začali systematicky likvidovat zombie hipíky. Práskaly brokovnice, sem tam zajiskřil elektrický bajonet a sto padesátikilový multipal dobře posloužil jako kyj. Jako dva rytíři se bili s hordou nemrtvých.
Zombie s divokým výrazem ve tváři byl Milanem sražen na podlahu a Franta mu ustřelil hlavu. Poslední výstřel se rozezněl ozvěnou a utichl. Bylo po všem.
Kvasnička měl lehce potrhaný oblek a nasával mocně ze své placatky. Laura klečela a snažila se rozdýchat ze šoku. Před ní ve vzduchu poletovala doslova hora tkáně. Franta s Milanem stáli uprostřed pole pomalu klesajících mrtvol, ztrácejících se v narudlé mlze.
„Bony nebo devizák?“ zeptal se Franta
„Devizák, po tomhle neváhám!“ pronesl klidně Milan.
„Máš recht, chci ho taky. Snad nás pustěj alespoň k Balatonu,“ přikyvoval Franta tónem, jako by se dva chlapi bavili u piva po celodenní šichtě.
„Jenže nás za týden stáhnou, jako minule. A předminule…“ opáčil smutně Milan a otočil se k Lauře „Lauro, jsi v pořádku? Zkus přesvědčit ta vrata, balíme to.“
Laura se s námahou zvedla a došourala ke dveřím, nevnímajíc zvracejícího Kvasničku. Ten vždy ublinknul, třesoucí se rukou si přihnul z placatky a znovu. Laura znaveně urazila kryt panelu dveří, spojila drátky a vrata se začaly pomalu otevírat.
V tu chvíli se rozezněl alarm a rozblikala červená světla.
„Varování, energetické jádro je kriticky poškozené!“ hlásil svůdným ženským hlasem v esperantu palubní počítač „Opusťte stanici, výbuch nastane v řádech minut!“
Čtveřice strnula. Pak se všichni jako na povel se otočili a pádili, seč mohli, směrem k centrálnímu průlezu.
„Brezina, ozvěte se!“ řval za běhu do vysílačky Milan „Startujte motory a jak budeme na lodi, rychle musíme pryč! Celý ten krám vybuchne!“
„Joj do piče, kokot vyjebaný!“ ozvalo se ve vysílačce Brezinovo překvapení.
Všichni doběhli k centrálnímu průlezu a popadli madla zdviží. Jela neskutečně pomalu. K zenitové propusti to bylo dvacet pater, k nadirové naštěstí jen pět, a právě k té podle původního plánu mířila fregata.
„Varování, energetické jádro je kriticky poškozené“ hlásil svůdně palubní počítač. „Obnovena funkce automatického odpočítávání destrukce stanice!“ pravil a pokračoval „Exploze jádra nastane za tři minuty a třicet vteřin.“
„To nestihneme!“ křičela Laura.
„Pohni, je to kousek!“ zařval Milan.
Běželi o život. S každým hlášením jim počítač ubíral čas. Zbývala jedna minuta, když konečně stanuli před přetlakovými dveřmi, naštěstí otevřenými. Vběhli dovnitř a ranou pěstí Franta uzavřel průlez, načež do vysílačky zařval:
„Odlet, fofrem!“
Nouzové zrychlení je všechny přibilo na tenká vrata průlezu, za kterými byl už jen věčný chlad vesmíru a rychle se vzdalující stanice Nová Paříž. Astromariňáci byli na záměny stropů a stěn za podlahu zvyklí, Milan otevřel vnitřní dveře a spatřil čtveřici hygieniků v těžkých oranžových skafandrech, visící na madlech.
„Ozařování kvůli dekontaminaci,“ hlesl jeden z nich.
„Já myslím, že záření tady už brzy bude víc než dost!“ zařval Milan nepříčetně, a v tu chvíli Nová Paříž explodovala. Ječící klakson výstrahy nouzového přetížení přešel do druhé tóniny výstrahy před zářením, když fregatu zasáhla smršť tvrdého záření (naštěstí většinu odstínil těžký pancíř z dílen Vítkovických železáren), a do třetí tóniny, když loď dostihla oblaka plasmatu a trosky. Nárazy a otřesy setřásly hygieniky z madel jako zralé hrušky.
„Je tady civilista!“ řvala Laura do té změti skafandrů. Milan a Franta se bleskově vymotali a beze slova se vymrštili do chodby.
Let fregaty se ustálil, převrátila se do normální letové polohy, a se standardním zrychlením vyrazila zpátky na mateřskou loď Kerberos. Milan s Františkem tato alotria přežili v podobě plavného kotoulu na místě a pak už Milan jediným úderem otevřel dveře nadepsané vznosným „Operační místnost výsadku“. V hrdle mu klokotaly desítky výrazů, jimiž toužil nadporučíka počastovat, a jen nemnohé by mu nevynesly prokurátora, ale když viděl, v jakém stavu se místnost nachází, nenašel jediného slova. Také Františkovi poklesla čelist.
„Vobě stážistky…?!“
Hygiena, lékaři, hlášení, oběd, na který jim mnoho chuti nezbývalo, nástup s obligátní dávkou pochval a důtek, které se navzájem vyrušily, a konečně osobní volno na kajutách. Podle moskevského času byla noc a hlavní směna Kerberu se ukládala ke spánku.
„Víš, soudružko, že komunismus do Čech přinesl František Klácel ve svých listech Boženě Němcové?“ otázal se Kvasnička přes rameno, zatímco si věšel rudé trenýrky na ramínko.
„Skutečně?“ vyhekla Laura Trečníková, zápasící se zaseknutou sponou postele. Když se jí konečně podařilo kosmické lůžko rozestlat, byla v obličeji celá červená, ale nebylo to jenom tou námahou, ani sáčkem vína, který právě dopili.
„Je to tak,“ zamumlal Kvasnička, pohladil ji po šíji a jemným tlakem otočil k sobě. Dlaně sjížděly níž. „Jak pravil soudruh Bernstein,“ olízl si náhle suché rty a rozepnul přední díl Lauřina palubního trikotu, „hnutí je vším, konečný cíl ničím.“
Ňadra měla bledá a bradavky…
Série explozí šňůry granátů vypálených z rychlopalného granátometu ozářila potemnělý hřbitov a vyhodila do vzduchu celé hromady utrhaných údů. Čtveřici nepravděpodobných hrdinů (černo… ergh, afroameričankohispánka s posunutou sexuální identitou, bývalá příslušnice Námořní pěchoty USA a nyní učitelka v mateřské školce pro nevidomé, špinavý zhulen… ergh, na přírodní filozofie orientovaný student teorie indického umění 19. století, maniakální japonská kráv… ergh, radikálně feministicky smýšlející mladá žena dvacet let cvičící tradiční bojové sporty, a v posledku nějaký chlapík, na kterého měli všichni pifku) to vykoupilo pár sekund času, aby se mohli věnovat nemrtvým, kteří se vyrojili z kolumbária.
„V zásadě odmítám jakékoliv násilí, ale co je moc, to je moc!“ zavřískla asiatka a vrženou katánou srazila třem zombíkům hlavy, až vystříkly gejzíry krve.
„Doufala jsem, že se tomuhle vyhnu,“ pravila smutným hlasem černoška, usedavě plačící na rameni zhulence. „Doufala jsem, že násilí odešlo z mého života navždy.“
„Hare Krišna,“ požehnal jí zhulenec. „Násilí nic neřeší.“ Na tváři černošky se rozlil výraz úlevy a pochopení. V pozadí pobíhal zbytečný chlapík a odrážel dotírající hordy. V jedné ruce Winchester Double Eagle s namontovaným patnáctiranným nástavcem na puškové granáty, kterými čistil blízké i vzdálené okolí, v druhé ruce postříbřený Glock 1911, z něhož pálil dlouhé dávky zápalných střel.
„Máme ještě pivo?“ zadoufal Milan.
„Už jenom Starobahno,“ zničil mu naděje František. Pak vytáhl kýžené sáčky a napíchl jejich jednocestné ventily. Z videa se linul tak strašlivý kravál, že kdokoliv by se pokoušel zvonit, neměl by šanci. Záblesky vybuchujících kulek z Glocku, které trhaly hlavy, beton, auta, osvětlovaly kutloch jako stroboskop.
„Musíme si sehnat člun, jinak se v té krvi utopíme!“ řvalo video.
„Postavíme si ho z mozků, jsou lehčí než krev.“
„Skutečně?“
„Tomu se říká VĚDA!“
Milan to nevydržel. „Už chápu, proč Západ dopadl, jak dopadl,“ zamumlal a přepnul na východoněmecké porno.
„Ahoj, já jsem Hans, opravář komínů…“
„To má aspoň děj!“ kvitoval změnu Franta a pozvedl sáček k přípitku. „Zdař Bůh!“
„Zdař Bůh!“
– konec –