Tak jsem si založil tenhle web, trochu si ho vymazlil a zabydlel se a napsal pár věcí a pak jsem se na chvilku odmlčel, poněvadž nebylo mnoho času, ale pořád jsem si říkal, už za pár dní bude chvilka času, už za pár dní, námětů mám plnou nůši, něco sem sesmolím. Co třeba některé z pre-Vltavích povídek, jako takové demo, ať si může počíst třeba člověk váhající nad koupí, zdali mu sedne můj styl.
No a když konečně předevčírem nastal ten den „D“, kdy byla troška frei, tak akorát koukám: „Dobrý den, Vaše doména hvezdoplavba.wz.cz byla odstavena. Ani přes předchozí upozornění jsme za poslední rok nezaznamenali žádný přístup na ftp(…)“
Rok? Rok?! Jako by to bylo předevčírem… v prohlížeči mám hromadu otevřených oken s rozpracovaným obsahem… hm. Tak nic. Nějak rychle ubíhá ten čas.
A to nejen v tomto ohledu: Ve Vltavě hraje svou roli umělá mysl na základně Nový Štětín a samotná její existence vzbuzuje řadu otázek, v první knize nezodpovězených. Potenciální druhá kniha se tedy měla z velké části točit právě kolem „uíček“, jak strojovým myslím říkají palubní kybernetici. Ono je to téma staré jak sci-fi sama, takže excerpce základních témat z klasických děl žánru, jejich syntéza z pohledu současné širší kulturní filozofie a zpětná projekce do světa přelomu 80. a 90. let se přímo nabízí. Jenže zatímco já jsem dumal, střádal výpisky, kombinoval a splétal, skutečná „uíčka“ poskočila notně kupředu a vyvolala celospolečenskou diskusi mnohem bouřlivější, než by zvládla sebelepší literatura. Takže si svoje výpisky mohu strčit leda tak do archívu. (Ostatně, podobně nepříjemného překvapení jsem se dočkal, když jsem chtěl do Vltava LARPu zapojit využití mobilního telefonu s W@Pem.)
Inu, kdo chvíli stál, ten stojí opodál.
Na druhou stranu: Kvalitní literatura se pozná tak, že nestárne. Bude to jednou případ i mé knihy? Snad… koneckonců, vždycky se to dá číst taky jako dobrodružný příběh o lítání raketou a střílení emzáků.
Tyhlety myšlenky mě napadají při četbě Pratchetta, kde kolikrát vidím narážku, odkaz či vtip, ale nerozumím mu, protože sir Pratchett psal své knihy také jako výpověď své doby, své generace, přes kterou je přetažen příběh, mimo jiné dobrodružný; a ve třetím či čtvrtém plánu i humorný.
Dost možná jde o myšlenky plané, poněvadž naše civilizace se mění a s ní se proměňuje i koncept literatury. Docela často potkávám úvahy o tom, že děti nečtou, a když, tak ne knihy, a když, tak ne ty, které jsme četli my, a když, tak je čtou jinak. Vidím v tom pláči maskovanou otázku „Bude nadcházející generace taková, jako jsme my?“ A tahle otázka je palčivá, neboť se v ní potkává touha o potvrzení správnosti našeho života („nepromarnil jsem svůj život, koukejte – i další generace dělá totéž, co já!“) s touhou po vlastní nesmrtelnosti, alespoň částečné („vytvořil jsem tak dokonalý způsob života, že i další generace dělá totéž, co já!“) A kdo by nechtěl být nesmrtelný – zvláště když účet zacáluje někdo jiný, v tomto případě příští generace? Naštěstí, na velké štěstí a díky Bohu – taková je podstata světa – že nová generace si svůj život ukrást nenechá a zařídí se po svém; a zdali dobře či zle, to si musí vyřešit ona. Na nás je pořešit si své účty.
Nu, a účty, zúčtování a generační propast budou jednoho dne náplní druhé Vltavy. A do té doby – UI, proměny literatury a vhledy do nedávné minulosti budou zase náplní tohohle webu. Slibuji, že se mu budu věnovat častěji, než jen jednou ročně! 🙂