Vždy mě zajímalo, jak se dělá kniha, tak jsem si jich pár udělal – napsal krasopisem, na stroji, nebo vytiskl na počítači, svázal, slepil, sešil… pevná vazba je docela fuška, když nemáte ani páru o tom, jak se to dělá – ale teď mám teda na kontě jednu profi vyrobenou knihu, u jejíž výroby jsem víceméně byl, takže jestli vás zajímá, jak se to dělá, tak vám o tom něco povyprávím.
Nuže, za prvé je třeba napsat knihu. To je ten nejjednodušší krok. Víte, že chcete jít odněkud někam – ze stavu „čtenář, který má obecné znalosti“ do stavu „čtenář, který zná můj příběh“ – víte, že existuje něco jako dějový oblouk (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa), což je způsob, jakým si lidé vyprávějí příběhy a když to tam není, tak to lidé moc nepoberou; víte, že tenhle oblouk musíte použít v prvním plánu a že jej můžete vyplnit nějakými druhoplánovými dalšími oblouky. Tak nějak asi tušíte, že by měla být zachována jednota děje a místa v rámci kapitoly, nebo alespoň odstavce. Měla by tam být nějaká kauzalita. Chronologie příběhu může být různá, ale obecně si člověk většinou vystačí s prostým postupným vyprávěním. Měla by tam být jasně a striktně daná postava vypravěče (vypravěčů) a co je mimo jejich obzor, to je pasé. Tahle zásada není na Vltavě vždy dodržena, ale všimněte si třeba, jak výrazně modeluje Pána prstenů, kde jde o základní stavební princip. Dobrá je také zásada, že všechny postavy a rekvizity představené v expozici musejí být následně použity, a obráceně, v příběhu by se nemělo objevovat něco, co nebylo čtenáři představeno. Jinak si bude člověk pořád říkat, „a co ty koráby, které zničily USS. Samuel T. Webster?“ a pořád bude očekávat, kde se do příběhu vrátí soudruh Řezníček.
Tyhle rady samozřejmě není třeba dodržovat striktně, ale oni je čtenáři tak nějak očekávají, jsou na ně zvyklí, příběh se jim pak dobře čte, rozumějí tomu, co jim říkáte a výsledkem je spokojenost na obou stranách. Takové to, jak bortíte pravidla, čtenáři jsou v šoku, protože tohle nečekali, to je super, akorát pak se po vás chce ten příběh nějak smysluplně uzavřít a vy jste s rukama od krve a říkáte si, jo moment, asi jsem měl nechat nějakou postavu naživu, ehm.
Ono obecně mi přijde, že napsat expozici je snadné, kolize se už nějaká vymyslet dá, krize z toho vzejde sama, peripetii okoukáte ze Simpsonů (tam je všechno), ale vymyslet nějaký smysluplný závěr, nedej Bože jej ještě ozdobit pointou, to už je celkem fuška.
No a také je dobré mít na paměti, že píšete pro lidi, v případě fantastiky pro čtenáře fantastiky, a to jsou celkem rigidní, konservativní čtenáři, na které je třeba s experimentama opatrně a raději si nepouštět fantazii moc na špacír.
Druhý krok už vyžaduje sociální interakci. Musíte to dát přečíst někomu, kdo o tom nic neví, aby zkontroloval, jestli to má všechno, co to má mít a je to srozumitelné. Protože autor má příběh v hlavě a ne vždy se podaří dostat z ní všechno na papír. Takže pak lidi přijdou a praví „jo, bylo to fajn, akorát jsem nepobral, kde se v páté kapitole vzal najednou ten jezevec“ a vy se chytnete za hlavu, jáj, vypadla mi kapitola s jezevcem, a běžíte ji honem dopsat.
Sehnat takového člověka taky není úplně snadné. Většina lidí řekne akorát „Hm, dobrý“. Případně z nich vypadne něco jako „To se mi fakt líbilo, ty by ses mohl živit jako novinář!“ a myslí to jako pochvalu. Představte si, jak si vykopete na zahrádce křen k nedělnímu ovaru a soused vám na to uznale řekne „To je fasa, mohl byste se živit jako kopáč pro Telecom!“ No není to úplně pochvala. Hlavně to ale vůbec není to, co potřebujete. Potřebujete člověka, který dává pozor na to, co čte, případně rovnou vnímá text jako stroj a upozorní vás, pakliže v něm něco schází. Anebo přebývá.
Dneska je možno házet vznikající text rovnou na internet, takže se k němu čtenáři mohou vyjadřovat v reálném čase. Má to tu výhodu, že můžete chyby opravovat již během vzniku díla, ale má to tu nevýhodu, že průměrný uživatel internetu udrží pozornost maximálně dvanáct minut, takže vaše kapitoly musejí být krátké a každá musí mít vlastní dějový oblouk, protože čtenář už si nejspíš nepamatuje, co bylo napsáno včera. Jako dá se, no. Je to jedna z těch věcí, kdy forma diktuje obsah, do jisté míry.
Prvočtenáři vám také rovnou sdělují, zdali se jim váš příběh líbí, nebo ne. Negativní reakce mohou pocházet z neporozumění – zvolili jste formu, která není čtenářům přístupná – z nepochopení – píšete o věcech, které leží za jejich duševním obzorem – a ze znechucení, to když píšete o věcech, o kterých čtenáři nechtějí číst. Případně z toho, že píšete fakt špatně; což je závažný důvod, leč odstraníte ho jedině tak, že budete psát.
Jít do vydávání knihy asi má smysl až ve chvíli, kdy již vaše zboží má svého kupce, abych tak řekl.
Doporučuji rovnou zneužít prvočtenářů k lovu faktických, slohových, stylistických a pravopisných chyb, nevhodných přirovnání, zkomolených floskulí a překlepů. To je činnost, která se rychle omrzí, ale přitom je nutno ji dělat pořád dokola, znovu a znovu, tam i zpátky – spoustu chyb objevíte až při četbě svého díla pozpátku, kdy se rozruší vazby mezi slovy a vy začnete víc vnímat text (případně jej čtěte hlavou dolů).
Stejně se nějaké chyby dostanou až na konec, ale čím míň, tím líp, to je jasné. Použití korekce v textovém procesoru je nabíledni, ale on ten Microsoft Word (nebo Libre Office Writer, v mém případě) také není samospásný. Problémy mu dělají slova ne příliš často užívaná, nebo nějaké vaše novotvary – to se dá řešit tím, že si vytvoříte vlastní slovník, dá se to tam někde v nastaveních poklikat, a do něj postupně přiřadíte vlastní lexikální zásobu užívanou v díle. Samozřejmě vám to nevyřeší čárky, a hlavně, překlepy, které mění jedno platné slovo v jiné, rovněž platné.
Zatímco Pomocné korektorské sbory pilně loví překlepy, vy musíte vyřešit ještě celkovou skladbu budoucí knihy, tj. členění na kapitoly, obsah – ono se to zdá marginální, ale vymyslet názvy kapitol není snadné. Kdysi se ještě pod nadpis kapitoly, který byl co nejvýstižnější, přidávalo pár řádků shrnutí, ale ve dnešní uspěchané době je to poněkud nadbytečné, u samostatně stavěných kapitol (při uveřejňování po kapitolách) přímo kontraproduktivní. Vltavu jsem si někdy v té době rozdělil na tři díly, čistě pro snazší práci s textem, a vida, ono dělení se nakonec líbilo i vydavateli a zůstalo zachováno i ve finální verzi. Zpětně vidím, že má svůj smysl.
S touhle fází přípravy souvisí i sjednocení výrazových prostředků napříč celým dílem. Něco je formální: Beletrie by neměla obsahovat číslice, toliko číslovky, rovněž by se měla obejít bez závorek. Vyberte si, zdali chcete používat české, anglické nebo francouzské uvozovky a pamatujte, že tyhle mršky vždy chodívají v párech. Dejte si pozor na spojovník (–) a pomlčku ( – ), mají rozdílné funkce. Rozhodněte si, zda chcete mít za dvojtečkou velké písmenko, nebo malé. Promažte si vykřičníky – bývaly doby, kdy se soudilo, že čeština se bez nich obejde, později převládlo přesvědčení, že v beletrii jich jest možno střídmě užívati, snad až v počtu jednoho kusu na stránku (červená knihovna a pod.). Osobně považuji vykřičník za ekvivalent orgasmu a číst jich třeba čtrnáct na stránku je takové… vysilující. S otazníkem potíže nebývají, ale u kombinace otazníku a vykřičníku (líbí se mi české slovo „překvapník“, které by takový znak mohlo označovat) je dobré zvolit jednu, a té se držet všude.
Jestli používáte nějaké legrační hrátky s češtinou („televise“), tak by také měly být konzistentní napříč dílem; stejně tak případný slang či nářečí postav. S tím souvisejí i vulgarity, různá zvolání, pozdravy – strašlivým příkladem je Honorversum, kde všichni užívají stejných přirovnání a stejných nadávek, byť jsou z různých planet, z různých stran vesmíru. Je to promarněná příležitost pohrát si s vykreslováním svého světa; a je to každopádně další věc, u které je nutno pohlídat si stálost napříč dílem.
No a je-li toto všechno hotovo, je načase si knihu vytisknout a přečíst si ji z papíru – a udělat všechny tyhle úpravy znovu, neboť změna média odhalí přemnohé další chyby a nešváry.
A příště už půjdem lovit vydavatele. Budeme potřebovat všechno to, co potřebovali Kundráp a Žahour, když chtěli splétat sítě, a ještě něco navíc.