Narodil jsem se v osmdesátých letech v Československu, na rozhraní dvou národů, na rozhraní dvou epoch, a žil svůj tichý a klidný život nerda sledujícího Star Trek a hrajícího Fallout, obklopen Mayem, Setonem, Strugackými, Foglarem, Běhounkem, Součkem a Nesvadbou. Když svět unikl svému konci v podobě Y2K a z počítačů se nestaly vraždící mašiny vyhlazující lidstvo, začal jsem se věnovat postapu alespoň literárně a virtuálně, na Vaultu šílené brahmíny. Žánr byl tehdy ještě mladý, bylo zajímavé jej zkoumat, a čtenáři měli hlad. A já zjistil, že mě baví psaní příběhů.
Nebo mi to přinejmenším jde lépe, než kreslení.
A tak jsem psal, psal a psal, pro návštěvníky stránek, pro kamarády a známé, pro pobavení a do šuplíku. Našel jsem si svůj okruh témat, která mne baví číst i psát, vypracoval si svůj styl, prošel si obdobím experimentů. Když jsem před sedmi lety napsal Vltavu, narodilo se mi zrovna první dítě a i proto jsem ji pojal jako rozlučku s předchozím životem, se světem mého dětství.
To jsem ještě netušil, že za několik měsíců bude všechno jinak a s ruskou ofenzívou na Ukrajině se i u nás aktivují pluky bolševiků, o kterých jsem se domníval, že již dávno shnili na hnojišti dějin.
Vltava byla každopádně původně určena opět jen pro velmi úzký okruh čtenářů, kteří však nabyli dojmu, že taková hromada písmenek by si již zasloužila fyzické vtělení. Hecovali mne, až mne vyhecovali, a já začal zjišťovat, co je třeba učinit k vydání knihy. Tak předně bylo třeba ji vyladit, vyčistit od chyb a všech interních žertíků, které čtenář zvenčí nemá šanci pochopit. A to už není zábava, to je práce. Sáhnout na text poté, co je příběh již hotov a odvyprávěn, je opravdu nesmírně nudné.
No a za druhé je třeba sehnat někoho, kdo tu knihu teda vydá. Má doma ve sklepě sazeče, tiskárnu, vazače a tak podobně. Rady se v tomto ohledu dělily do dvou okruhů, a totiž vydat si to nějakou službou nízkonákladového tisku, anebo redukovat Vltavu na povídku a obesílat s ní soutěže tak dlouho, až si mne Pan vydavatel všimne. Jakožto pořadatel několika ročníků literární soutěže O brahmíní vemeno jsem měl možnost sledovat vývoj některých autorů a myslím, že k napsání povídky je zapotřebí jiného umu, než k sepsání románu, a tedy úspěch v jedné kategorii jen málo vypovídá o možnostech úspěchu v kategorii druhé.
Nakonec jsem tedy sáhl k osvědčenému postupu a řval nahlas „Nebudu to dělat!“ tak dlouho, až mi Tína, jejíž sociální dovednosti jsou o několik parseků dále, než mé, dohodla schůzku s panem Broncem a ten se uvolil Vltavu vydat.
Když jsem konečně Vltavu zbavil všeho balastu a chyb, vyhladil ji, vypucoval, až se lesklá jako psí- až se leskla jako… nějaká moc lesklá věc, a konečně ji odevzdal, pověsil jsem psaní na hřebík a koupil si foťák s tím, že už nikdy nechci vyprávění ani vidět.
No akosi do roka a do dne jsem ty obrázky začal sestavovat do příběhů, budovat expozice a henty dramatické oblouky… ale o tom jindy. Teď je podstatné, že jste tady vy a tahle stránka. Vy jste zde nejspíše proto, že vás zaujal literární svět hvězdoletu Vltava, svět, kde Československo, ke své smůle či štěstí, nezaniklo, a kde v mrazivých hlubinách vesmíru hrdinové z Kosmického sboru hlídají klidný spánek lidských dětí. A tahle stránka vám o tomto světě bude vyprávět.